Když se setmí, krásně svítí, tiše pluje po nebi,
někdy je ho jenom půlka, jindy koule nad zemí.
Odráží se nad hladinou, čirou, jako zrcadlo,
co myslíte, že to bude? Koho už to napadlo?
Přeci měsíc!
Tiše kráčí, po obloze večerní,
když se na nás nebe mračí,
pak ten měsíc začerní.
Dagmar Tomášková
