Neměla však vůbec ponětí o tom, že jí do chlebového kvásku skočil nenápadně neviditelný skřítek Chlebánek, který se v něm potají schovával.

Nic netušící babička vzala mísu, dala do ní mouku, sůl, koření, vše promísila, přidala kvásek, vodu a začala těsto promíchávat.

Skřítek Chlebánek byl však tuze lechtivý a proto v tu chvíli mohl puknout smíchy:

„Chichichi, jé, toto lechtá, toto šimrá!“ ale babička jej naštěstí neslyšela. Po důkladném prohnětení nechala těsto v teple kynout. Chlebánek si liboval, že je pěkně doma v teploučku a divil se, jak těsto přibývá na svém objemu. Přes noc však dala babička mísu s těstem kynout do chladničky a to měl Chlebánek hnedka po náladě.

„Brrr, to je zima, vždyť tu celý prochladnu, pomóc!“ křičel a nadával v chladničce, třásl se zimou, ale nikdo ho tam neslyšel.

Ještěže těsto babička ráno zase vytáhla a dala znovu do tepla. Opět začala těsto hnětat a pak z něj uplácala veliký bochník.

To už se však zase Chlebánkovi příliš nelíbilo, neboť jej babička plácala rovnou přes zadek a skřítkovi to začalo vadit. A co teprve, když vzala babička nůž a přes celý povrch bochníku naříznula kříž?

„Júú, auvajs au, toto bolí! Ty jedna babičko, no jen počkej, vždyť ses mi zařízla přímo do mých zad, achich ouvej, běda mi, běda.“ skučel a naříkal Chlebánek, který v tu chvíli dostal na babičku velkou zlost a bědoval:

„Proč já jen do toho zatraceného kvásku ráno skákal? Kdybych to jen býval tušil, nikdy bych sem nelezl!“ Zlobil se Chlebánek, ale to už bochník začal znovu kynout pěkně v teploučku.

Konečně se skřítek zase uklidnil. Obdivoval, jak je pecen pěkně vykynutý, když vtom přišla babička, popadla bochník a šup s ním do horké trouby!

Něco takového Chlebánek tedy opravdu nečekal, neboť takový žár ještě nikdy nezažil a netušil, jak moc to v takové troubě může pálit? Začal se tam celý škvařit a cítil se hrozně. Křičel, nadával, lamentoval, dokonce i prosil, aby ho babička z trouby vytáhla ven, ale nikdo jej neslyšel. Mohl plakat, naříkat, bědovat, ale nic mu to nebylo platné.

Sotva však babička troubu otevřela, hnedle si oddychnul, neboť si byl jist, že už je chléb upečený a on se tak konečně dostane z té horké trouby ven, avšak těšil se předčasně.

Babička do něj jen píchla špičatou jehlicí, to aby zjistila, zda už je chléb dostatečně upečený. Jenomže jako naschvál píchla Chlebánkovi jehlicí rovnou do nosu tak, že mu až vytryskly slzy do očí, jak moc se lekl a hodně to zapíchalo.

Chlebánek byl úplně zničený a nepřestával skuhrat. Babička troubu znovu zavřela a ubohý Chlebánek se musel ještě péct v troubě společně s chlebem. Ještě ke všemu se poté babička zapovídala se svojí sousedkou a na chléb v troubě dočista zapomněla.

Chlebánek už to tam nemohl vydržet a přímo kvílel bolestí. Konečně přišla babička a z té proklaté trouby jej vytáhla ven!

„Á, to je úleva! No to je dost, vždyť už jsem se v tom žáru skoro uškvařil!“ Vykřikoval šťastně Chlebánek, ale co to?
„Vždyť jsem po celém svém povrchu úplně dočerna spálený! No teda, ty jsi mi dala, babičko! Podívej se na mě, jak teď vypadám, vždyť jsem černý jako nějaký čert! Máš však jediné štěstí, žes mě aspoň vytáhla z té trouby ven, vždyť už jsem si jednu chvíli myslel, že už udeřila moje poslední hodinka.“ Lamentoval a vyčítal babičce skřítek, ale nakonec byl rád, že to přece jen přežil.

Babička dala upečený pecen vychládnout na okénko a spolu s ním se ochlazoval i Chlebánek. Byl tak rád, že celý ten dlouhý proces pečení chleba jakžtakž přežil, že si to snad ani nedovedete, děti, představit.

Byl sice celý připeklý, ale jakmile vychladl, rozveselil se. Cítil se hnedka volněji a mohl se dokonce už i pohybovat.

Poté však popadla babička velký, ostrý nůž a chystala se krájet chléb na krajíce.

Jakmile zahlédl Chlebánek takový obrovský, špičatý nůž, celý se polekal, zhrozil se a pomyslel si: „Teď mě babička ještě ke všemu přeřízne napůl, no to snad ne! To už by bylo navěky po mě? To přece nemohu dovolit!“ Řekl si Chlebánek, vystrčil nožky a už si to upaloval i s celým tím těžkým bochníkem na zádech, co jen nejrychleji to uměl.

Než stačila babička dojít s nožem ke chlebu, bochník byl fuč! „No to jsem tedy jelen!“ Vykřikla babička, otáčela se na všechny strany a nechápala, kam jen mohl tak rychle její upečený bochník sám zmizet?

Ten však už byl dávno někde za horami a liboval si, jak babičce utekl a zachránil si tím svůj mladý život. A tak bochník chleba se skřítkem Chlebánkem v čele vandroval světem a všichni pocestní jen zírali, neboť kdo to jakživ viděl, aby pecen chleba sám chodil a vykračoval si jako nějaký milostpán?

Za nějaký čas se však Chlebánek unavil a začaly ho pobolívat jeho malé nožky i hřbet. Na ulici potkal dva hladovějící muže bez domova a tak se rozhodl, že jim ten upečený chleba daruje. Vyskočil z bochníku ven a vydal se pomalu tam, kam odjakživa patří, mezi ostatní skřítky.

Od té doby už nikdy nikam neskákal, ale hlavně nelezl tam, kde to neznal.

Všem ostatním skřítkům však musel den co den vyprávět, co všechno v tom světě lidí zažil a ti se mu škodolibě chechtají a vysmívají možná ještě dnes. Jsou to však naštěstí jen skřítkové z pohádky, ale vy, děti, nebudete jistě nikdy takto škodolibí, ani posměvační, viďte?

A babička? Ta ještě dodnes netuší, kam se jí tehdy onen bochník chleba poděl? Téhož dne však zůstali s dědečkem o hladu a od té doby se babička zapřísáhla, že už nikdy péci chléb raději sama nebude.

Poté přinesla z půdy starý, kovový zvonec, zazvonila a pohádce o Chlebánkovi svým zacililinkáním odzvonila konec.

Alena Chudobová

The post Skřítek Chlebánek appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Zamilovala se totiž do vrabčáčka Čimčaráčka a veškerý svůj čas trávila jen s ním. Opustila dokonce i svoje pěkné hnízdečko, které si postavila na náspě jednoho velikého statku a nastěhovala se za Čimčaráčkem. Od rána do večera trávili den jen spolu a jeden bez druhého neudělal, ani skok, ani frnk. Jejich láska byla opravdu jedinečná a veliká tak, že zamilovaná vlaštovička dočista zapomněla na to, že nastal podzim a všechny ostatní vlaštovky se chystají k odletu. Čekala je dlouhá, předaleká cesta na jih, za teplem a za sluníčkem přesně tak, jak tomu bývá u vlaštoviček každým rokem zvykem.

Všechny vlaštovky se již začaly shromažďovat. Slétly se na telegrafických drátech, kde se domlouvaly a radily, který den do teplých krajů vyletí. Jen vlaštovička Švitořinka se tohoto shromáždění nezúčastnila, neboť svou hlavu měla plnou vrabčáka a na nějaký odlet neměla toho roku vůbec pomyšlení.

A tak se stalo, že v září všechny vlaštovičky odletěly za teplem, jen Švitořinka zůstala. Teprve až po pár dnech zjistila, že je už ten nejvyšší čas chystat se na cestu a s vrabčáčkem Čimčaráčkem se konečně rozloučila. Jakmile však zjistila, že už jsou všechny vlaštovičky dávno pryč, daleko za horami, celá se vylekala a začala nešťastně poskakovat. Lítala bezradně sem a tam a jen marně tápala, co si jen sama nyní počne a jak tu dlouhou zimu tady přečká. Dostala strach o své přežití a celá zoufalá letěla rovnou za vrabčáčkem, kterému pověděla:

„Ach můj milý Čimčaráčku, je zle! Vlaštovky mi uletěly! Nepočkaly na mě a já tu nyní zůstala úplně sama, samotinká. Co se mnou jen bude, co si tady ve sněhu počnu, achich ouvej, běda mi, běda!“ naříkala nešťastná vlaštovička, ale vrabčáček ji hned začal uklidňovat a řekl:

„Nic se neboj, všechno dobře dopadne! Budeme celou zimu spolu. Najdeme si krmítko, kde nám budou lidé sypat různá zrníčka, dobré zobání i dávat lůj, aby nám bylo teplo. Neboj se, lásko moje, hlady, ani zimou tě tu umřít nenechám!“ ubezpečoval Švitořinku vrabčáček, ale ta hned zcela zoufale na to:

„Ale miláčku, já nemusím mít žádná zrníčka, natožpak lůj!
U nás vlaštovek je tomu jinak, my potřebujeme hmyz a mouchy. Achich ouvej, bez nich tu já nadobro zahynu! No jen pověz, kde najdu v tom mrazu a spoustě sněhu nějakou tu mouchu? Běda mi, běda, umřu, vrabčáčku!“ bědovala přesmutně vlaštovička, ale Čimčaráček ji uklidňoval a sliboval, že už něco vymyslí, jen ať tolik nezoufá. Vlaštovička byla celá ustaraná, avšak vrabčáček přemýšlel, až se z něj kouřilo, jen aby mu jeho milá přes zimu nezahynula. Po chvíli se oba spolu zaletěli podívat na statek, kde měla Švitořinka předtím to svoje hnízdo. Čimčaráčkovi se tuze líbilo a hned si chtěl vyzkoušet, jak se mu v něm bude sedět?

A tak si sedli do bývalého hnízda Švitořinky oba a společně přemýšleli.

Vtom zahlédli pavoučka, který právě chytil mouchu do své utkané pavučinové sítě a vrabčák na něho zavolal: „Dobrý den, pavoučku, ty ale umíš utkat pěknou pavučinu, jen co je pravda!“zalichotil mu vrabčák. Pavoučka to tuze potěšilo a hned ochotně nabídnul půlku své chycené mouchy vlaštovce. Ta ji však odmítla, neboť byla tuze smutná a jíst jí tentokrát, ani nechutnalo, neboť své hrdlo měla úplně stažené. Pavouček hned poznal, že je vlaštovička smutná a zeptal se:

„Načpak ten smutek, vlaštůvko, copak se ti stalo?“ a vrabčák hned začal mluvit za Švitořinku: „Víš, pavoučku, ona je má vlaštovička tuze nešťastná, protože zapomněla společně s ostatními odletět na jih. Sama tam netrefí a má strach, že tady zimu nepřečká, neboť tady v zimě mouchy nelétají.“ a pavouček hned na to: „Neboj se vlaštůvko, já tě zhynout nenechám, slibuji! Tady ve chlévě je v zimě docela teplo a nějaká ta moucha se tu vždycky objeví. Já mám natkané všude samé pavučiny a ony se mi do nich mouchy chytají samy. Rád se s tebou o ně rozdělím, jen když mě nesezobneš!“ řekl pavouček a vlaštovička radostí celá poskočila, jak moc ji pavouček svojí štědrostí překvapil a potěšil. Nemohla vůbec uvěřit tomu, že je pavouček tak hodný a dobrosrdečný a začala mu děkovat: „Děkuji ti, kamaráde, jsi tak šlechetný a ohleduplný a nejsi ani trošičku chamtivý, vždyť nebýt tebe, jistě bych tu byla zahynula hlady.“ řekla potěšená Švitořinka a začala i s vrabčákem přešťastně létat po celém náspu.

Pavouček byl rád, že ji rozradostnil a od té chvíle se z nich stali kamarádi. Zalezl si zase do chléva a s plným nasazením se pustil do tkaní sítí, kam nechal lapil všechny mouchy, jen aby jich bylo dost i pro vlaštovičku.

A tak začala žít vlaštovička s vrabčáčkem v tom svém vlaštovčím hnízdě, neboť bylo dost velké pro oba dva ptáčky a hovili si v něm pěkně spolu.

Brzy nastala zima a uhodil první mráz. Venku se rozsypala sněhová peřina a celá krajina byla zavalena sněhem. Vrabčák s vlaštovkou vše pozorovali ze svého hnízda a bylo jim u sebe teplo. Čimčaráček si občas zaletěl do krmítka nazobat se všech těch dobrot, jen aby si zasytil to své malé bříško a vlaštovka pro změnu zase navštěvovala pavoučka ve chlévě, kde měli své společné muší hody. Jindy si Čimčaráček se Švitořinkou zase zaletěli někam k teplému komínu, kde se spolu ohřívali.

Než se nadáli, jaro už zase ťukalo na dveře a brzy se vrátily i všechny vlaštovky z jihu. To bylo tehdy, panečku, šťastné shledání, jen co je pravda! Švitořinka zimu skutečně přečkala a přece jen se znovu setkala se svými přítelkyněmi vlaštovkami, které na ni tehdy na podzim dočista zapomněly a odletěly bez ní.

Ještě jednou chtěla svému pavoučkovi zachránci poděkovat za to, že ji nenechal přes zimu umřít hlady, ale ať hledala, jak hledala, hodného pavoučka už nikde nenašla. Zůstaly po něm jen všechny ty hustě utkané pavučiny, ale po pavoučkovi, jakoby se tehdy slehla zem.

Od té doby si už Švitořinka svůj odlet k jihu raději pečlivě hlídala a už nikdy jej nepropásla. Vrabčáček jí pokaždé hlídal její hnízdo, které na podzim opustila a celou zimu myslel a vzpomínal jen na ni. Na jaře se už vždycky dočkat nemohl, kdy se se svou milou opět uvidí a když se pak konečně zase setkali, o to krásnější jejich vítání následovalo.

A tak byla vlaštovka s vrabčáčkem neskutečně šťastna a na svého kamaráda pavoučka nikdy nezapomněli! Švitořinka se tak stala první a jedinou vlaštovkou, která zimu přečkala i bez odletu na jih.

Nebýt však vrabčáčka Čimčaráčka a především pavoučka, který se neváhal rozdělit i s málem, kdoví, jak by to se zapomenutou vlaštovičkou tehdy nakonec všechno dopadlo?

Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová

The post O zapomenuté vlaštovičce appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Ztracený knoflík

Cvrnk! Júú!
Uletěl knoflík z košile a zakutálel se do nejtmavšího koutku pod postelí. Co myslíte děti, kdyby uměl knoflík mluvit, co by asi řekl?

„Jé, kde to jsem? To byl skok, viděli jste to? Kam jsem se to dostal to je paráda. Tady se aspoň nebudu muset pořád zapínat a rozepínat. Nikdo mě tu nenajde, to je nejlepší místo na schování.“
Tak tam ten knoflík ležel, ale nikdo ho nehledal. Zpočátku se mu v tom koutku líbilo, ale brzy mu začalo být smutno.

„Nikdo tu není, kdo by si se mnou aspoň popovídal“, vzdychnul a taky se začal trošičku bát: „je tu kolem jenom černá tma.“
„Jak to, že mě nikdo nehledá, copak nikomu nechybím?“
Jednou uslyšel hrozný hluk: „co je to? Nějaká příšera? Vypadalo to, že ho to spolkne, sápalo se to po něm, ale naštěstí to na něj nedosáhlo. Byl to vysavač. Víte jak se ten knoflík hrozně vyděsil? Třásl se jako osika a nejvíc ze všeho si přál dostat se z toho koutu ven.

Pak se najednou nadzvedla matrace, odsunula postel a někdo vzal knoflík do prstů.
„Tak tady jsi“ usmála se na něj holčička. Potom vzala jehlu a nit a přišila knoflík zpátky na košili. A co ten knoflík na to? Byl rád.

Autorka: Andrea Zatloukalová

The post Ztracený knoflík appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

„Jé, ten je ale krásňoučký!“ zaradovalo se okýnko. A co teprve, když uvidělo pavoučka tkát jeho zlaté, pavučinové sítě? Takovou nádheru okýnko ještě jakživ nevidělo. Celé se rozzářilo obdivem a promluvilo k pavoučkovi: „Panečku, ty jsi pašák, pavoučku, jen co je pravda! Tkát tak pěkné pavučiny ze zlatých nitek neumí jen tak ledajaký pavouk, ty jsi kouzelný, viď?“ zeptalo se okýnko pavoučka. „Ano! Mé jméno je Zlaťáček z jsem pavouček z pohádky. Umím utkat nejen krásné pavučinové sítě, ale i překrásné, zlatem protkané záclonky lehoučké, jako ta pavučina. Pokud chceš, vyzdobím tě a budeš také krásné!“

Ale okýnko odpovědělo: „Jsi hodný, pavoučku Zlaťáčku, ale nebylo by to spravedlivé. Vždyť se na mě podívej, jak jsem chudé, nepěkné, staré a rozbité. Co by mi pomohla pěkná, zlatě zářící záclonka, když nejsem tak hezké, jak všechna ta okýnka tam odnaproti? Polez tam, a tkej své zlaté výtvory tam, aby byla okýnka ještě hezčí, já jim to přeji. Mě úplně postačí, když se na ně budu moct stále jen dívat.“ řeklo hodné okýnko, protože nebylo ani trošičku lakomé, ani nemyslelo jenom samo na sebe a tak ho pavouček poslechl a odebral se vyzdobit svou zlatou přízí všechna okýnka vedlejšího domečku. Pavouček poznal, jak je okýnko hodné a přející, proto si řek, že jej učiní šťastným a veselým také, jen co nastane ten pravý čas. Netrvalo dlouho a smutnému okýnku se začalo skutečně blýskat na lepší časy. Do ulice přijel jeden dědeček s babičkou, kteří si vybírali chaloupku ke koupi. Chtěli si ji celou opravit a zrenovovat, jen stále nevěděli, který domeček si vybrat. V tu chvíli se pavouček Zlaťáček proměnil v malou, zlatou mušku a začal poletovat nad hlavami dědečka a babičky.

„Jé, dědečku, podívej se, zlatá muška!“ vykřikla radostně babička a už oba dva upírali své zraky jen na ni. Ta letěla rovnou k chaloupce se smutným okýnkem, posadila se přímo na něj a v tu chvíli bylo rozhodnuto! Starouškové se rozhodli pro koupi zrovínka domečku se smutným okýnkem a to všechno jen díky té zlaté mušce, která jim tak dobře poradila. Začali jej celý opravovat a zvelebovat a smutné okýnko se konečně dočkalo nějaké té údržby a nápravy k lepšímu. Dědeček hned brzy počal každé okýnko pěkně postupně nově zasklívat, vyspravovat i natírat. Babička jej čistě umyla, vyzdobila běloučkou záclonkou a pěknými závěsy s volány a zkrášlila jej uvnitř i zvenčí květinami. Do okna postavila dva pěkně zdobené květináče s kvetoucími orchidejemi a ven na parapetní desku naaranžovala truhlíky s překrásně barevnými, kvetoucími muškáty. Okýnko se zaradovalo a konečně přestalo být smutné a spolu s ním se rozveselila a rozzářila i všechna ostatní okýnka. Od té doby se už nikdy nemuselo za sebe stydět a stalo se tím nejšťastnějším a nejkrásnějším okýnkem ze všech v celé jeho ulici, které všichni vždycky jen obdivovali. Přestalo být jednou provždy smutné a to mu tak zůstalo už napořád! A co se stalo se zlatým pavoučkem? Tak toho už od té doby okýnko nikdy nikde nevidělo. Zůstaly po něm jen všechny ty zlatem protkané záclonky ve vedlejších okýnkách, které smutnému okýnku pavoučka každý den připomínaly. A kdoví, je dost možné, že se okýnko pyšní svojí krásnou výzdobou a čistotou ještě dnes!

Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová

The post O smutném okýnku appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

„Co bys mi rád pověděl, Měsíčku?“ zeptala se potichoučku.

„Chci tě pozvat na výlet sem ke mně nahoru. Pojedeš?“ Měsíc zvědavě nakukoval do pokoje, jestli nejde maminka a nezažene Lucinku zpátky pod peřinku.

„To víš, že chci! Ještě nikdy jsem na takovém dobrodružném výletě nebyla“, řekla Lucka.
„Vezmu si s sebou medvídka, smím?“ zeptala se Měsíce.

„To víš, že smíš. Uvítám vás rád ve svém panství oba. Pošlu pro vás, připrav se!“ A Lucinka se dívala, jak se od jedné hvězdy začal odvíjet paprsek podobný provázku, začal se spouštět dolů a najednou ležel před ní na okně. Vzala ho do dlaně a přitáhla. Po obloze se rozjel malý vozíček sestavený z hvězd a za chvíli zaparkoval u Lucinky v pokoji.

„Nastup si, pojedem“, zavelel Měsíček a než bys řekl „švec“, vystupovali nahoře. Vozíček se vrátil na své místo na obloze a Lucka s medvídkem si podávala ruku s Měsícem.

„Tak pojď, ukážu ti své panství.“ A za chvíli už pluli oblohou a Měsíc upozorňoval Lucku na nejrůznější zajímavosti. Ukázal jí svou zoologickou zahradu. Měl v ní Malého medvěda a Velkou medvědici, Delfína, Labuť, Hada, Štíra a ještě mnoho dalších zvířat, ptáků i roztodivným tvorů. Třeba Draka a Jednorožce. Seznámil ji s Vozkou i Hadonošem a dokonce si směla zkusit i Korunu a pročesat Vlasy Bereniky.

„Všechna ta souhvězdí patří k mému rozlehlému panství, které končí tam, kde začíná svítat. Dál už je Sluneční království, tam moje moc nesahá. Sluneční král je silnější než já. Díky jeho paprskům slábnu a ubývám. Až mě zbaví sil docela, nechá mě na pokoji a já se znovu vzchopím a jakmile pohlédnu v plném lesku k jeho říši, znovu mě udolává. Je tomu tak už od nepaměti a já jsem proti tomu bezmocný. Ale tím se netrap! Už jsem si zvykl.

Pojď, ještě se povozíme po Mléčné dráze ve Velkém vozu. Pak už se budeš muset vrátit, aby ses dobře vyspala. Ráno můžeš dětem ve školce povídat, cos tu dnes večer viděla a zažila.“ Nasedli do zlatem zářícího vozu a fičeli mlžnou dráhou z jednoho konce noční oblohy na druhý. Bylo to podobné jako na horské dráze na pouti. Jen cesta byla delší.

Nakonec Lucinku posadil na Pegasa, zamával jí a okřídlený kůň ji přenesl do postýlky. Lucka ospale poděkovala a vzápětí usnula. Zdály se jí nádherné, hvězdné sny.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Měsíc a Lucinka appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Ten orchestr byl velmi známý a slavný, pořádal hodně koncertů. Všechny nástroje hrály dobře a hezky jenom flétna si začala myslet, že hraje ze všech nástrojů nejlépe. Sláva jí stoupla do hlavy a zpychla. Jednoho dne se rozhodla, že bude hrát mnohem hlasitěji než doteď, aby ji bylo víc slyšet a každý aby uznal, že je ze všech nástrojů nejtalentovanější.

A tak začala ta flétna hned při dalším koncertě hlasitě pískat. Ale co se nestalo? Ten piskot byl tak nepříjemný, že si lidé v hledišti začali zakrývat uši. Když flétna nepřestávala, dokonce se lidé začaly zvedat a odcházely z koncertu. Flétna to viděla a rozkřikla se na ně:“okamžitě se vraťte, kam jdete? Hned si sedněte a poslouchejte jak krásně hraju!“ křičela celá bez sebe. Housle se na flétnu obořily. „Hned toho nech, proč hraješ tak příšerně?“

„Příšerně?“ flétna se rozzuřila, „hraji nejlíp z Vás všech a praštila housle do strun. Housle se měly co ovládat, aby jí to nevrátily. Naštěstí si mezi ně stoupl buben a zahromoval:“tak dost!“
„Opravdu si myslíš, že hraješ ze všech nejlépe?“zeptal se buben flétny. „Ano, a chtěla jsem to všem dokázat.“

„Dobrá, řekl na to buben, můžeš zkusit hrát sama a uvidíš, jestli lidé budou poslouchat někoho, kdo hraje tak až z toho bolí uši a navíc na ně ještě křičí. Nezlob se, ale já s někým takovým hrát nechci.“vzal si buben noty a odešel. Za ním odešly i všechny ostatní nástroje.

Flétna začala přemýšlet. „Jak to myslel? Proč, když na nás někdo křičí nechceme ho poslouchat a chceme raději odejít? Proč, když na nás někdo křičí tak máme chuť ho praštit? Jaké to je, když je na nás někdo zlý?
Nakonec se flétna rozplakala. Buben měl pravdu. Nikdo nemá rád křik. Ale jak to zařídit, aby mohla znovu hrát s přátely. Teď o ně přišla.

Druhý den přišla flétna na zkoušku orchestru. Nevyhnaly ji, ale čekaly, co flétna řekne.
„Promiňte, omluvila se a posadila se na své místo. Byl nejvyšší čas, zrovna měla začít hrát. Byla to moc hezká skladba.

Autorka: Andrea Zatloukalová

The post Flétna appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

„Tak, řekla si ta knížka,“teď jsem zajímavá, teď si budou číst jenom mě.“pousmála se a lákala děti, aby si jí četly. „Přečtěte si mě, jsou tu krásné pohádky, uvidíte. Mnohem hezčí než v těch ostatních knížkách.“

Co myslíte? Líbily by se Vám takové pohádky?

Mně taky ne. V pohádkách má dobrou zvítězit nad zlem a všechno má dobře dopadnout.
A opravdu, knížku si nakonec přestaly číst úplně všichni. O takové pohádky nikdo nestál.
„Jste hloupí, zlobila se knížka, ale nebylo jí to nic platné. Nakonec zůstala stát v polici nikdo si ji nevšímal a ji to začalo mrzet. „Asi jsem si neměla začít vymýšlet, teď se nikomu nelíbím.“ Ale já vím, co udělám. Zase to dám dopořádku“ a změnila pohádky zpátky zase tak jak byly a zvolala na děti “ haló, už si mě můžete zase číst, všechny mé pohádky jsou zase hezké.“

Ale děti jí nevěřily. Jak by mohly, to samé říkala i předtím. Získat si zpátky důvěru není lehké. A nebylo.

Ještě dlouho potom ji nikdo nečetl až jednou přišla holčička a zeptala se:“opravdu si nevymýšlíš? Jsou tvé pohádky zase takové jako předtím?“
„Ano“, odpověděla knížka a holčička ji otevřela. Knížka se jí líbila, všechny pohádky v ní skončily dobře jako v pravých pohádkách. Řekla to ostatním dětem a ony si ji začaly zase znovu číst.

Autorka: Andrea Zatloukalová

The post Knížka appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Jednou večer přišel do prodejny kluk, měl velikou žízeň. Šel rovnou k regálu s vodami, vzal si naši Bublinku do košíku a u pokladny zaplatil. V parku si sedl na lavičku, vodu z láhve naráz vypil a prázdnou Bublinku zahodil do trávy. Jéjé tam se jí nelíbilo, přes den na ni pálilo sluníčko, létali vosy a komáři a v noci, no v noci jí byla velikánská zima. Také pršelo a Bublinka byla celá mokrá a špinavá od bláta.

“Tak já jsem byla taková hezká v polici v obchodě, každý se na mě zálibně díval a teď, když už vodu vypili, tak mě zahodí v parku u lavičky, to není spravedlivé,” zlobila se Bublinka na lidi. “Ach jo, jak dlouho budu takhle špinavá a mokrá ležet v trávě pod lavičkou”, vzdychla si Bublinka, byla moc smutná a nic jí netěšilo.

Jednou ráno ji vzbudil hluk tramvají a také slyšela nějaké lidi, jak si povídají, měli na sobě oranžové vesty v rukou pytle a něco v parku sbírali. Potom došli k lavičce a uviděli na zemi ležet prázdnou láhev a šup s ní do velkého modrého pytle. “Co se děje, kde to jsem?” divila se rozespalá Bublinka. Než se stačila rozkoukat tak ji lidé z parku dali do velkého žlutého kontejneru. Jé tam se naší láhvi líbilo, byly tam samí plastoví kamarádi, třeba kelímek od jogurtu, sáček od buráků a také spousta jejích známých plastových lahví. V noci na ní nepršelo, nebyla už od bláta a také jí nebylo zima. Přes den k nim v kontejneru přibývali další a další plastový kamarádi až jednou skoro nešlo zavřít víko, ale v tom už k nim jelo obrovské auto, které bylo celé žluto oranžové a vzadu mělo velikou páčku.

“Co se bude dít?” pomyslela si Bublinka, když uviděla, jak z toho velikého auta vystupují dva lidé. Ti vzali žlutý kontejner, dotlačili ho k té páčce vzadu a šup a Bublinka byla uvnitř auta. Tam byli zase samí plastoví přátelé, vedle sáčků a kelímků také láhve od šamponů, sprchových gelů a mycích prostředků. Všechny je odvezli do továrny, kde se chvíli povozili na pás, který se sám posunuje, a potom z nich vyrobili nové láhve a nové plastové obaly.

The post O plastové láhvi appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Snažil se ji vytáhnout. Tahal, tahal, ale nevytáhl. Přivolal si tedy na pomoc bábu. Bába se chytla dědka, dědek řepy a tahali, tahali, ale nevytáhli.
Tak babka na pomoc přivolala vnučku. Vnučka se chytla babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli.
Tak vnučka zavolala psíka. Psík se chytil vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli.
Tak psík zavolal na pomoc kočku. Kočka se chytla psíka, psík vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli, ale nevytáhli.
Tak kočka zavolala myš. Myš se chytla kočky, kočka psíka, psík vnučky, vnučka babky, babka dědka, dědek řepy a táhli, táhli a najednou řepa udělala „rup“ a byla venku…

The post O veliké řepě appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

V jedné z těchto poliček stála knížka, nebyla ani moc velká, ani moc tlustá , ani moc malá ,
ani moc tenká, byla to zkrátka taková obyčejná knížka. Vedle ní stály velké barevné knihy, které si pořád někdo bral do rukou a prohlížel si je, listoval v nich a potom si je odnesl domů. Ony když se potom vrátily zpět do police, vyprávěly té obyčejné knížce, jaké viděly velké pokoje a skříně, jak ležely na nočním stolku a seznámily se s ostatními knihami a naše obyčejná knížka byla moc smutná a trápila se, že si jí nikdo nevšímá, nepůjčuje si ji domů a ona nikdy nepozná jiná místa a bude pořád stát jenom v tom velkém domě na poličce.

„Proč si mě nikdo nechce půjčit?“, ptala se knížka. Vždyť nejsem tak ošklivá a mám také hezké obrázky, ostatní knížky jen krčily listy, že neví.

Jednou přišla do knihovny holčička, měla dva pletené copánky a na nose brýle a rozhlížela se po poličkách a pořád nevěděla jakou by si půjčila knihu domů. Jedna se jí zdála moc velká, druhá zase barevná no a ta třetí ta se jí prostě nelíbila. Najednou si všimla naší smutné knížky, vzala jí lhostejně do ruky a řekla si, že je to stejně jedno jakou si vezme knížku, protože se jí stejně žádná nelíbí. Holčička byla mrzutá, protože jí bolelo bříško a hlava a tak vzala naši smutnou knížku podpaží a loudala se domů.

Vůbec netušila jakou má knížka radost, ta se pořád rozhlížela celou cestu kolem sebe a byla moc šťastná, že si ji konečně někdo půjčil a chce si ji přečíst. Ale holčička, když přišla domů nezačala číst, položila knížku na poličku, sundala si brýle, lehla si do postýlky a usnula. Ráno se knížka dozvěděla, že je holčička nemocná. Ta jen spala nebo se dívala na televizi.

Naše knížka zase začala být smutná, když už si jí někdo půjčí tak si ji ani nepřečte? Jednoho dne se holčička vzbudila a zjistila, že už jí bříško nebolí a hlavička už skoro taky ne, vstala z postýlky, aby si vzala z poličky panenku a všimla si knížky, kterou si půjčila a na kterou úplně zapomněla. Byla zvědavá, co se v ní píše nasadila si brýle na nos a začala číst.

Najednou zjistila, že knížka není vůbec obyčejná naopak, že je velice zajímavá a má hezké obrázky, zkrátka a dobře naše smutná knížka se holčičce moc líbila. Odpoledne jí přišla navštívit kamarádka, která si knížku také půjčila, aby si ji přečetla a naše knížka už nebyla smutná, ale byla z ní veselá kniha.

The post O smutné knížce appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.