The post Loupežníci na Drábovně appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

V prostorách hradu byla průrva do pekla. Obyvatelé hradu chtěli vědět, jak takové peklo vypadá. Jednoho dne se rozhodli, že to zjistí a nabídli odsouzenému na smrt milost, pokud se do pekla vydá a řekne co tam viděl. Trestanec souhlasil, což neměl dělat. Spustili ho do průrvy a po několika minutách uslyšeli zoufalý křik. Okamžitě ho vytáhli a nemohli uvěřit vlastním očím. Odsouzenec byl šedivý a zestárl o mnoho desítek let. O peklu, ani o tom co viděl, nechtěl mluvit a za pár dní zemřel šílenstvím. Lidé se báli a tak se pokusili díru zasypat. To se jim ovšem nepovedlo, na jejím místě postavili kapli, která rojení čertů měla zabránit.

Vůdce zlotřilců – Oront

Kolem 17. století se na hradě usadila banda švédských zlotřilých vojáků. Vedl je Oront, který byl prý ve spolku s ďáblem, od kterého dostal kouzelnou černou slepičku. Ta prý přinášela svému pánovi nesmrtelnost. Banda bez milosti plenila celé okolí, což se samozřejmě nelíbilo místním poddaným. Ti se rozhodli, že čaroděje přemůžou. Místní vědma očarovala pušky myslivců v nedaleké kovárně pro ně ulili speciální kule. Myslivci se schovali ve starém domě nedaleko hradu. Zavolali na Oronta. Ten se vyklonil z okna, netušil totiž, že jde o lest. Dříve než se stihl rozkoukat, myslivci po něm vypálili a neminuli. Černokněžník už nestačil přivolat svou kouzelnou slepičku, padl k zemi mrtev. Od té doby prý bloudí po hradě a hledá svou černou slepici, která mu dopomůže zpět mezi živé.

Nedostatek vody

Na hradě a v jeho okolí je nedostatek vody, který je prý způsoben tím, že čert, který se usadil v hradní studni, zahradil všechny prameny v okolí. Co je na čertovi ve studni pravdy, to nikdo neví, ale to, že je zde o vodu nouze, je známý fakt.

Ďáblův kámen

Pod hradem, nedaleko myslivny, leží ďáblův kámen. Dostal název podle čerta, který tudy nesl do pekla jednoho lakomého a zlého sedláka. Ten byl prý tak těžký, že se čert unavil a rozhodl se zde odpočinout. Když se z místa zvedl, zůstala po něm na kameni památka v podobě otisku kopyta a řetězu. Od té doby se tomuto místu neřekne jinak než „U ďáblova kamene“.

The post Hrad Houska appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Drahokamy na Kozákově appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Nejdříve se na okolní hory snesla mlha a pak vítr, který se rázem změnil ve vichřici. Ta začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se chvěla. A pak právě v místě, kde oba vládci sousedních hor stáli, náhle otevřela skála a v ní vidět vchod do jakési jeskyně. Když mlha klesla, spatřil Krakonoš s Rampušákem uprostřed jeskyně průsvitnou postavu, jakoby spředenou z mlh. Měla na sobě namodralý plášť, jehož knoflíky byly z jizerského safíru, a ve tváři vodové oči velice podobné tůním na Čihadle nebo na Knajpě. Voněla již z dálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné kořenům buků. Když se jimi duch dotkl země, cítil každý její sebemenší záchvěv, i když přicházel až od Bílého Potoka nebo Černické skály.

Když si Krakonoš s Rampušákem prohlédli ducha, kterého stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět:„ Budeš dbát na to, aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby trestal a zemi rádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se můžeš učinit i neviditelným.“

Oba vládci sousedních hor byli se svým dílem spokojeni a chtěli se se svým novým druhem rozloučit a vrátit se do svých hor, když si Rampušák náhle uvědomil, že nový patron nemá jméno. V tu dobu už byla noc a odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú. A tak Krakonoš říká: „ Co kdyby to byl Muhu?“A tak nějak se Muhu objevil v Jizerských horách a dostal své jméno.

The post Duch Jizerských hor appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

A byl již nejvyšší čas. Hoši v jeho nepřítomnosti dostali se do jeho pokoje, který zůstal náhodou otevřen. Tam do očí jim padla veliká stará kniha na dřevěném pultě. Přistavili si zvědaví hoši stoličku, knihu otevřeli a začali pomalu slabikovat nesrozumitelná slova. Jaký však byl jejich podiv, když tu v otevřeném okně objevilo se několik havranů. Hoši četli dál, a hejno černého ptactva stále rostlo, vniklo do světnice, s křikem kroužilo pod stropem, usedalo na pultě a hrozivě mířilo zobáky na hochy. Noví a noví havrani přilétali oknem. Hoši vyděšeni ustali ve čtení a hledali spásu v útěku.

Vtom se ve dveřích objevil otec. Seznal hned, co se přihodilo, skočil k čarodějné knize a počal čísti to, co hoši četli, ale obráceně. Havrani zase oknem vyletovali a za chvilku poslední z nich zmizel. Kdyby byl doktor Kittel včas nepřišel, byli by havrani hochy uklovali. –
(Přepsáno z knihy Pražských pověstí od Adolfa Weniga, vydané v roce 1931)

The post O čarodějné knize a havranech appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Dům původně patřil Kryštofu Zestermannovi, který byl v letech 1598-1615 s krátkými přestávkami purkmistrem města Frýdlantu. Zemřel 24.ledna 1615 v deset hodin večer v žaláři frýdlantského zámku jako jedna z obětí Kateřininy nenávistné povahy. Podle vyprávění měl purkmistra v žaláři do krve zbít vlastní rukou Kateřinin syn Kryštof. I kdyby však v tomto ohledu pověst neříkala pravdu, nelze popřít, že Redernové se vůči Zestermannově rodině nechovali podle práva. Kateřina z Redernu totiž převzala Zestermannův dům do své správy, a tím připravila o dědictví purkmistrova syna.

Tehdy totiž dole ve městě právě hledala místo, kde by se mohlo čepovat panské pivo. A Zestermannův dům stál pěkně na náměstí, na velmi příhodném místě, navíc měla paní Kateřina neustálé spory s jeho majitelem. Proto se ho zbavila, a zřízení panského pivního šenku už nestálo mnoho úsilí. Před dům, který jí spadl do klína, pak stačilo předsunout malou přístavbu.

The post Dům Redernů a tajemné chodby appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Ronovská pověst má dále trochu odlišné pokračování. Ženě zůstal koš plný zlata a neproměnil se na kamení. Jenže, co je platné zlato, když se za něj platí životem. Takže nezbývalo než učinit ještě jeden pokus o záchranu. Přišla sem znovu o další květné neděli za rok. Stalo se jako tehdy, skála se rozestoupila a peněz na stole bylo tolik, co před odnesením. Nicméně to hlavní bylo, že dítě tam sedělo veselé, hrálo si s červeným jablíčkem v ruce. Žena na poklad ani nepohlédla, popadla dítě a utíkala ven. Teď se teprve mohla těšit z bohatství, které ji a dítě zabezpečilo na celý život. Druhá varianta pověsti je podobná. Opět květná neděle a žena s dítětem na Ronově. Najednou uviděla železné dveře, lehce je otevřela a za nimi bylo sklepení s hromadou uhlí. Žena si nabrala, což o to, uhlí bude dobré na zimu. Utíkala s ním domů, aby se mohla ještě jednou vrátit. Když přiběhla, tak železné dveře nešlo za žádnou cenu otevřít a za nimi zůstalo nejen uhlí, ale také odložené dítě. Zdrcená se vrátila domů a na místě, kde vysypala uhlí, válely se kusy ryzího zlata. Lehce nabyté bohatství ženu netěšilo. Truchlila po dítěti. Nezbylo než znovu zkusit proniknout za železné dveře o příští květné neděli. Našla je znovu otevřené. Ve sklípku sedělo dítě živé a zdravé, jen poněkud černé, protože si hrálo s uhlím. Obě pověsti spojuje jeden motiv rázu biblického. V příbězích se odpočítával na jedné straně lidský čas řítící se vpřed a na druhé straně čas božský, kde rok je jak jeden den. Celkový podtext pověstí míří dále. Poučuje nás o tom, kde si má člověk skládat poklady. Nový zákon praví, že ne poklady pozemské jsou věčné, nýbrž by nebeské vytvořené z dobrých skutků. Lidová moudrost k nim přidává, že tyto poklady se skládají na věčné úroky.
Dovětkem přidejme pověst, která nesahá příliš za hranice fantazie.

V 18.století chodily chudé ženy z panství sbírat na Ronov tvrdé traviny, který byly na zimu lámány a sloužily jako vycpávky. Když byly už znavené, hledaly si místo k odpočinku. Magdalena Carová byla asi uprostřed vrchu, tu náhle spatřila lískový keř vyrůstající u železné mříže, od níž ležela hromada starých tolarů. Žena je chtěla zpod mříže vydolovat, ale dostala ven jen jediný peníz. Při návratu domů se svěřila ostatním ženám, co viděla a ukázala jim minci. Ženy plné zvědavosti a touhy po bohatství se sem vypravily znova, ale nic už nenašly. Magdaleně tak zůstal jen jediný zachráněný tolar. Po čase se dostal do rukou litoměřického biskupa a ten za něj dobře zaplatil. Troufl bych si odhadnout, že šlo o reálný objev. Odhalil bych i možného konkrétního biskupa, kterého právě tyto věci zajímaly: Emanuel Arnošt hrabě Valdštejn, žijící v letech 1716 – 1789, byl třicet let biskupem litoměřickým. Vlastnil numismatickou sbírku, která podnítila Mikuláše Adaugta Voigta k tomu, aby položil základy české vědecké numismatiky. Valdštejnova sbírka se dostala do Národního muzea. Na dohled z Ronova jsou Hostíkovice, malá osada se vzácným gotickým kostelíkem. Při narovnávání silnice v letech šedesátých narazili dělníci na džbán plný pražských grošů. Skončily v českolipském muzeu a jsou tu vystaveny.

The post Hrad Ronov appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Tak se také stalo, ďábel přiletěl s kouzelnými vraníky a skálu vskutku zoral. Ještě dnes můžeme z nádvoří spatřit strmou a po celé délce rozpukanou skálu, která připomíná sázku pana Bedřicha s čertem. V blízkosti této skály se zjevuje i duch hradní paní, která naříká a usedavě pláče.
Čas míjel a pán hradu zestárl a odešel na věčnost. Možná do nebe nebo snad do pekla. Kdo ví? Ale mezi prostým lidem se ještě dlouhé měsíce povídalo o pánovu pohřbení. Rakev, v které byl pán Bedřich pochován, byla prý tak lehká, jakoby v ní ani nikdo nebyl. Proto se také říkat, že pánovo tělo si odnesl ďábel do pekla…

The post Hrad Frýdlant appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.