Tak nějak zní převyprávěná pověst o princezně Kačence. Podle jiné verze pověstí je Kačenka Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zet’. Žijí spolu ve shodě a Krakonoš se rozčiluje asi kvůli úplně jiným věcem.

Rampušák, vousatý spoluvládce Orlických hor, se objevuje teprve na počátku šedesátých let našeho století. S ním postupně vznikla, dnes už pevně zakořeněná, novodobá tradice. Po více než dvacet let, téměř každoročně, se koná v Deštném, vždy ke konci března, rozloučení se zimní sezónou. Rampušák sjíždí na starobylých a dlouhých lyžích s dlouhými zahnutými špicemi a s jednou holí …

The post Pověst o princezně Kačence appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Kdo byl Ahasver?
Byl tesař nebo švec a žil v Jerusalemě za časů, když Bůh v podobě Syna Svého chodil po zemi. A Syn Boží, spravedlnost Sama, musel ovšem tehdejším spravedlivým tohoto světa se nelíbiti, a Kalvarie již stála. A tak spatřujeme Syna Božího, an vleče k hoře té kříž, na který Ho chtějí přibít. Klesá Spasitel pod břemenem tím, a jda kolem dílny Ahasverovy chce si odpočinouti, co zatím jako bouře zní to Jerusalemem: „Ukřižuj, ukřižuj Ho!“ Ahasver neptá se po vině Ježíšově, co zlého provinil, a volá též: „Ukřižuj, ukřižuj Ho!“

A vida, an chystá se Ježíš k odpočinutí před domem jeho, laje mu a surově odhání Ho od příbytku svého. A tu prý slyšán byl hlas Ježíšův, Ahasverovi platící: „Jdi a kráčej bez ustání, dokud se nevrátím.“ Tak stává se z Ahasvera věčný žid. I bloudí Ahasver po světě, nemaje pokoje a nemoha nikde odpočinouti. Marně hledá smrt v bitvách, v ohni a vodě, a hledati ji bude až do soudného dne. Také ve Skutči čekali tenkráte Ahasvera a vypravovali, že ho vedou v řetězech na Štěpánov z Chlumečka.
HLINECKÝ, A. Z dob šerých, dávných., 1909

The post Čert jde do Skutče appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
“Děkuji ti, Liduško,” povídá neznámá, “za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: “Kačenko!” Já přijdu a pomohu ti,” řekla a zmizela.
Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
“Bud’ ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc.”
Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
“Vidíš, Liduško, vodní král šel spát.” “A kdo je to vodní král, maminko?”
“Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách.”
“A kde žije?”
“Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď’ odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře,” vyprávěla maminka.
Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
“Kdyby už chtělo přijít jaro,” povzdechla si maminka, “to bych se určitě uzdravila.”
Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
“Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále,” vyhrklo děvče.
Princezna zesmutněla a povídá:
“Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně.”
Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. “Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou.”
“Máš pravdu, jsi chytré děvče,” řekla Kačenka a mávla rukou.
Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
“To je maličkost,” usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať’ dělali, co dělali, vodní král stále spí.
Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
“Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy.” Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
“Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál.”
Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
“Teď’ musíme zvonečky dostat nahoru na zem.” Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
“Húúú, co to je?” zahučel severák.
A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se – v horách to zahučelo, oddychl si – zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky – a nad horami vysvitlo slunce.
Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
“Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků.”
Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.
“Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme.”
Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.

Z knihy Pohádky Orlických hor , J. Lukášek (ZVON 1996)

The post O bledulkách appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Pověst o obci Karle appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Král užasl i všichni kolem něho. Odměnil.pak Ješka za ten odvážný čin znakem, jenž má v červeném poli přední polovinu bílého jízdného koně se zlatou uzdou a s levou nohou zdviženou.
Když se Čechové s velikou slávou vrátili od pokořeného Milána do vlasti, obdržel statečný Ješek od krále odměnou část země v kraji Prácheňském.

Páni Malovcové z Malovic, kteří mají podobný znak jako páni z Pardubic, totiž přední půli jízdného koně zlatého ve štítě modrém, měli své statky v Prácheňsku. Od nich pocházejí nejspíše páni z Pardubic. Jejich nejstarší předek Arnošt, otec Arnošta, prvního arcibiskupa pražského, byl hejtmanem na Kladště a v krajině okolní se zakoupil. Tím se jeho rod již ve 14. století dostal do severního Hradecka a později do Pardubicka, kde odpočívá v kostele v Pardubičkách.

O společném původu pánů z Pardubic s pány Malovci svědčí i to, že se jeden z rodu Pardubických pánů, Vilém (1357-1387) psal “z Kozí”, bezpochyby po bývalé tvrzi na Hlubocku, která ležela v sousedstvu starého rodinného sídla a zboží Malovcův.

The post O znaku města Pardubic appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Zlatý kůň v pardubickém erbu appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Pověst o bezhlavém kapucínu appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Pověst o ohnivém psu appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.