V určený den se dostavil se skupinou kopáčů k Bukové hoře. Opilý touhou po pokladu hledal nejvhodnější místo k vybudování štoly, která by jej přivedla k pokladu. V tomto okamžiku ale začali skřítkové zvonit na poplach a na povrch hory poslali vyjednavače, aby rytíři jeho bláznivý nápad vymluvil. Rytíř Michael, který byl z ničeho nic osloven a vyzván k opuštění tohoto prostoru, skřítka neviděl – jen na keři blízko kamenného srázu seděl bílý pták, který si svým červeným zobákem načechrával peří.

Nebyl zvyklý, aby kdokoli zasahoval do jeho rozhodnutí, a tak se rozzlobil a hledal, kdo se to vlastně opovažuje křížit mu plány? Nedbal varování, tasil meč a ohnal se po bílém ptákovi, od něhož přicházel tajemný hlas. Protože se netrefil, jeho osud byl zpečetěn.V tom okamžiku vylétlo z hory celé hejno bílých ptáků. Kůň se lekl, rytíř Michael vyletěl ze třmenů a za chvilku ležel s rozbitou lebkou pod skálou.

Hora najednou ožila spoustou vousatých skalních skřítků, kteří už měli jediný úkol. Beze slov se chopili rytířovy mrtvoly a vynesli ji na vrchol kopce, kde ji v tichosti pohřbili. Sotva navršili kamennou mohylu, ozdobili ji lučními květy a beze stop zmizeli uvnitř kopce.

Skále se od té doby říkalo Rytířský skok a mezi lidmi z okolí se brzy rozšířila další pověst o tom, že se zde objevuje duch rytíře Michaela.

Místní uhlíři jej opakovaně vídali, jak se i s koněm řítí ze skály, dobře slyšeli i jeho srdcervoucí výkřik. Vidění se vždy rychle rozplynulo, ale jedna věc byla přece jen reálná. Z křoví nad místem dávného neštěstí se pokaždé vzneslo a třikrát zakroužilo hejno obrovských bílých ptáků…

The post Děčínsko: O zlatém pokladu pod Bukovou horou appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

b) Dle Václava Hájka z Libočan.
Kníže český Oldřich, času jarního chtě sobě a svým služebníkům kratochvíli učiniti, jel až do Postoloprt, a odtud častokrát vyjížděje do lesů, s jeleny a jinou lesní zvěří mnohé provozoval kratochvíle. I přihodilo se dne jednoho, když se z lovu navracel a jel skrze jednu v jížto jméno její bylo Opučna, i uviděl uprostřed vsi, jak stojí u studnice dívka velmi krásné postavy. Praní šatův nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebníkům: „Vidíte-li tu krásnou pannu“? I odpověděli: „Ctěný kníže a pane náš, vidíme“. A on jim řekl: „Věřte mi jistě, že jest toho div nemalý, že tato víska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optejte se jí, prosím vás, které její jméno.“ To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkouc: „Jest mé jméno Božena“. Obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: „Jistě vám pravím, že tato Božena bude má žena“.

Druhého pak dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitých, rozkázal jim jeti do vsi té, kdež jest stála dívka peroucí. I řekli jemu: „Nevíme, které jest té vsi jméno“. A on jim řekl: „Ptejte se, kde jest stála včera dívka u studnice jménem Božena toho času, když jsem já se s lovčími a holoty s lovu navracoval. A oni přijevše do Opučné ptali se obyvatelův řkouce: „Včera, když kníže pán náš jel‘ skrze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel stála u studnice peroucí, jež má jméno Božena?“ A oni řekli: „Dcera Domoradova, souseda našeho“. A povolavše ji, jim ji ukázali. Kteřížto odpověděvše se Domoradovi otci jejímu a Samoborce její mateří a vůli knížete oznámivše dívku chtěj anebo nechtěj na kůň přistřený vsadivše, na dvůr knížete do Postoloprt přivezli a že se zalíbila knížeti perúc, té vsi dali jméno Peruc. Ženy pak poctivější oblekli jsou ji v roucho, které kněžnám náleží, před Oldřicha ji přivedli a on pojav ji za ruku hned s ní před kněze předstoupil. A tu hned vstoupil ve svatý stav manželský a povolav některých vladyk obojího pohlaví, skvostný jim učinil oběd.. Třetího pak dne na Vyšehrad se obrátil a na zejtří svolav starší a znamenitější, oznamoval jim a ukázal, kterak jest od Pána Boha krásnou manželkou obdařen.

Božena kněžna, velmi šlechetná byla, kteráž jest mravně a poctivě uměla k jednomu každému se zachovati, jakoby od svého dětinství netoliko na knížecím, ale i na císařském dvoře byla vychována.

Úmrtí Boženy kladou všichni souvěcí svědkové na r. 1052. Pohřbena jest ve Staré Boleslavi. Nápis hrobový byl také znám. (Fr. Štědrý, „Peruc“.)

The post Lounsko: Oldřich a Božena appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Samotná pověst vypráví o tom, jak v roce 762 vepři rytíře Kolostuje objevili zcela náhodou účinky pramenů, když se tady jedno z nemocných prasátek opařilo a zásluhou léčivé vody pak uzdravilo. V podstavci kašny jsou proto symbolicky znázorněny hlavy vepřů. Na vrcholu kašny stávala původně ještě socha Hygie. Tu ale není možné už dlouhá léta spatřit, neboť ji dávno srazila silná vichřice, která se nad městem lázní přehnala. Původní socha se pak už nikdy neobnovila.

Na rozdíl od pověsti však byly teplické léčivé prameny známy již dávno před rokem 762. To prokázaly a potvrdily archeologické nálezy v okolí, když se našly římské a keltské mince i dobové šperky. Starý zvyk, známý z dob antického Řecka a Říma, totiž projevoval vděčnost za léčivé síly minerálních vod vhozením mince nebo jiné cennosti do pramene. A tak se dochovaly důkazy o tom, že teplé léčivé vody jsou v Teplicích známy a využívány k léčbě už více než dva tisíce let.

The post Teplice: Léčivé termální prameny a Kolostůjova kašna appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Lounsko: Kaple svatého Vojtěcha appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Tajemní alchymisté se objevovali na zámku, aby zde pod záštitou majitele bádali a vynalézali. Jejich dílo bylo přísně utajováno před zraky obyvatel Teplic. Odkud přicházeli, co vše znali, jaké výsledky mělo jejich počínání a kam zase po čase mizeli, nevěděl nikdo. Někteří z nich se v Teplicích, kam se sjíždělo mnoho nemocných k léčivým pramenům, živili zhotovováním různých léků.

Po bitvě na Bílé hoře nastalo kruté období třicetileté války. V těchto válečných dobách si nikdo v Čechách nebyl jist svým životem ani majetkem. Když byl poslední český majitel zámku hrabě Vchynský zavražděn společně s Valdštejnem v Chebu, Teplice vyplenilo švédské vojsko. Ze zámku odvezli Švédové jako válečnou kořist vše vzácné. Mezi jinými věcmi i vybavení lékárny a alchymistické dílny. Teplické panství daroval císař za prokázané válečné služby svému věrnému maršálovi Johannu Aldringenovi. Ten však zanedlouho padl v jedné z mnoha bitev třicetileté války. Jeho dědicům po něm zbyl plstěný maršálský klobouk a zpustošený a vydrancovaný teplický zámek.

Noví majitelé, cizinci, záhy zjistili, jaké bohatství se skrývá v podzemí okolního kraje. Brzy na zámku zřídili opět alchymistickou dílnu. Objevil se učený muž, který míchal výborné léky na nejrůznější neduhy. Ale také sbíral kameny z širokého okolí a pořídil z nich rozsáhlou sbírku.
S tímto tajemným alchymistou se spřátelili lázeňský lékař, zvídavý muž, jenž obdivoval učencovy hluboké znalosti. Nesměl však o alchymistových pokusech podat žádné svědectví, vše bylo přísně tajné. Za vyzrazení tohoto „tajného díla“ hrozilo vyšetřování, vězení, ba i smrt na popravišti. Lékař tedy pouze vychvaloval učencovo lékárnické umění a jeho sbírku kamenů. Zaznamenal ale jeho jméno – Bartolomeus Mencl.
Po letech alchymista odešel neznámo kam a zvídavý lékař v klidu zemřel. Živá duše se neměla dozvědět, co bylo v nočních rozhovorech mezi učencem a lékařem vysloveno. Ale přece …

Jaké asi tajemné čáry a kouzla prováděl alchymista ve své dílně, kdo byl tajným svědkem rozhovorů mezi oběma muži? Proč se od těch časů až do dnešních dob objevuje na chodbách zámku tajemné zjevení? V poledne, když sluneční paprsky dopadají do míst, kde bývala alchymistova dílna, prochází se chodbami zámku malé děvčátko. Než zmizí ve zdi dávné dílny, otočí se k náhodnému divákovi, s úsměvem mu kyne rukou a vybízí ho k následování. Snad chce někomu sdělit některé z alchymistových tajemství.
Bohužel se však dosud nenašel nikdo odvážný, kdo by za děvčátkem vykročil vstříc tajemstvím dávného učence. Třeba by se dozvěděl něco o kameni mudrců či elixíru života.
Přijďte někdy za slunného dne v poledne do zámku. Možná, že právě vy potkáte tajemnou dívenku. Budete odvážní a vykročíte za ní?

The post Teplicko: Alchymista a lékař appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Podle informací, sesbíraných zmíněným autorem knihy, žili trpaslíci v chomutovském kraji zcela určitě. Ovládali prý tajemné síly, díky nimž se mohli stát neviditelnými, ale samozřejmě věděli o mnoha pokladech ukrytých v lesích. Skřítkové prý byli vítanými hosty do domu, protože když je člověk pohostil, mohl se dočkat velké odměny. Bohužel však tento kladný vztah mezi lidmi a skřítky nevydržel, protože lidé se přestali k pidimužíkům chovat pohostinně, takže se nakonec trpaslíci rozhodli opustit kraj.

Zlí vodníci se v Krušných horách vyskytovali v řekách, rybnících a potocích. Téměř každý rok si např. vyžádal svou oběť vodník v potoce Černá voda, často se tak stalo o Velikonocích a přítomnost vodníka se tak zdála téměř dokázána. Vodník žijící v řece Ohři měl dokonce svou podobu. Líčili ho jako “šedě vyhlížející stvoření se zeleným kloboukem a velkými střevíci”. Popsali ho voraři a také dívka, kterou vodník jednoho dne dobromyslně ušetřil, když sama dobrovolně skočila do řeky. Vodník si ji sice odvedl do svého paláce, kde mu měla hospodařit, ale ona nakonec vodníkovi utekla.

V krušnohorských lesích samozřejmě nechyběl pravý duch hor, Hejkal, ale jeho popis se značně liší a vlastně ani neříká nic konkrétního. Jako by hejkal neměl přesně definovanou podobu, ale převaloval se krajinou jako „šedé něco“ vydávající zvuky. Hejkal proslul hýkavými zvuky, jakými děsil pocestné. Obzvláště se pak vyřádil na těch, kteří se mu posmívali, i toho největšího hrdinu nakonec donutil k úprku.

Mezi typické lesní duchy Krušných hor patří i divoženka Marcebilla, v kraji nejznámější svou vtipnou škodolibostí, s jakou schovávala dřevorubcům náčiní. Většinou se chovala spíš vstřícně, občas trochu podivně a nevypočitatelně, ráda si dělala z druhých šprýmy. Jak se stala divoženkou z obyčejné, láskou zklamané dívky, na to existuje několik různých verzí. Každopádně Marcebilla nejvíce ze všeho připomíná nešťastnou Viktorku z knihy Boženy Němcové.

S místní bílou paní se prý setkal jeden chlapec z Perštejna. Cestou na tancovačku potkal U Černého kříže bíle oděnou ženu, kterou vzal s sebou. Tančil s ní, ale ostatní hosté se prý velmi divili, proč tančí sám, nikdo jiný ji neviděl. Po zábavě doprovodil chlapec svou společnici opět k Černému kříži, tam ho paní poprosila, aby odehnal černého psa. On však prosbě neporozuměl, protože žádného psa nespatřil, načež paní smutně vykřikla, že nyní musí zase sto let čekat na vysvobození. (Škoda, že dnes nevíme, který to den onen chlapec kolem Černého kříže procházel.)

Ve zdejších pověstech nechybí samozřejmě ani čarodějnice, objevující se dokonce v záznamech chomutovského kronikáře Urtiky. Z čarodějnictví zde obvinili ženu, která údajně očarovala chomutovskou kamencovou huť, takže zde došlo v roce 1580 k poklesu těžby. Přesto se, podle množství, dochovaných pověstí, nejznámějšími čarodějnicemi v kraji jeví čarodějnice zaklínající krávy.

The post Chomutovsko appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Při zatýkání kousl Babinský rychtáře do prstu a zranil dva biřice. Hoffmanové se podařilo uprchnout. Po zatčení byl převezen do Prahy, avšak zanedlouho se mu podařilo uprchnout. Dalšímu zatčení se však nevyhnul o tři roky později. Nebylo však prokázáno, že by kdy prolil krev. Jako zloděj a podvodník byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. Trest si odpykával nejprve na Špilberku, kde byl během pobytu označován jako pokorný vězeň. Nosil u sebe růženec a při každé příležitosti se modlil. Tím získal důvěru vězeňského kaplana i vedení věznice. Po čase se stal dokonce ošetřovatelem nemocných. Při této práci vyslechl celou řadu osudů nemocných vězňů. Když byla věznice roku 1841 zrušena, byl převezen do tehdejších Kartouz. V roce 1861 se dočkal propuštění. V té době se ho ujaly řádové sestry a ubytovaly ho v blízkosti kláštera v Řepích u Prahy, kde pracoval až do své smrti jako zahradník. Ve volných chvílích chodil Václav Babinský do pražských hospod, kde každému, kdo byl ochoten zaplatit jeho útratu, vyprávěl historky ze svého loupežnického života. Je zvláštní, že právě Babinský došel takové “slávy”, když nedlouho před jeho působením v Čechách, řádili opravdu krvaví lupiči Kovařík, Karásek a Grasel. Ti všichni jsou dávno zapomenuti – jen poslední z nich dosud žije ve známé nadávce “grázl”…

The post Litoměřicko: Václav Babinský appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Pod Doubravskou horou, která nejdále vyběhla ze skupiny kopců a vršků Českého středohoří vstříc zasmušilé hradbě Krušných hor, leží při cestě osamělý kámen. Jeho oslnivě bílá barva nutí oči každého kolemjdoucího, aby na něm spočinuly. V pohanských časech sloužil kněžkám z posvátného háje, možná byl směrníkem obchodních cest. U bílého kamene se usadila čarodějnice Vela. Zatímco lidé umírali a rodili se, generace za generací odcházela po naplnění vyměřeného času tam, odkud není návratu. Žila životem věčným ve své chýšce u bílého kamene, který už nikdo nepojmenoval jinak než Kámen čarodějnice Vely. Tak praví jedna z pověstí Krušnohoří, které sepsala a knižně vydala mostecká autorka Marta Ježková.

Svěcená křída

Bílý kámen leží pod horou dodnes. O filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května tam podle pověstí rejdila magická zjevení. Hledači pravdy nacházejí utajované poklady. Té noci podle bájí vládnou zlé síly, které brání lidem hluboko zakopané poklady najít. Aby se hledači ubránili, museli mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu. Lidé věřili, že v povětří o filipojakubské noci poletovalo zlo. Tma zápasila se světlem. Zlo časem a s nástupem katolické víry připsali lidé hanlivě čarodějnicím.

V mostecké krajině podle legend vládli víc vodníci než čarodějnice. Jezero, které se rozprostíralo pod Jezeřím od Chomutova až ke Komořanům, a kde je dnes důl, bývalo domovem a rájem vodníků. Pod kopcem Bořeň, kam oko člověka z Mostu dohlédne, v roklích a jeskyních sídlili mnohohlaví draci. Na nepřístupných okrajích roklí kvetl šafrán a v hlubokých trhlinách hospodařili na zlatých žílách skřítkové.

Duch Krušnohoří

Nad všemi bytostmi a přitom rovna s nimi vládla v horách Krušných Mařibyla. V očích někoho byla vílou, pro jiného čarodějnicí. Mladou dívkou i stařenou s hřbetem ohnutým k zemi. Ať stará nebo mladá, na levé ruce nosila rukavici, která vypovídala o jejím šlechetném původu. Anebo ji lidé v hlubokých lesích zahlédli s rolničkou, kterou zbloudilcům napovídala cestu domů.

Mařibyla nebo také Marzebilla, Mařebyla nebo Máříbílá byla mezi lidem oblíbená. O její ruku se ucházelo mnoho mužů. Ona však byla věrná jedinému. Stala se po věky symbolem lásky a věrnosti, ale také ochránkyní Krušných hor. Staré pověsti a báje, příběhy a zvyky z Mostecka sebral František Polánek a vydal je pod názvem Vlastivěda Mostecka. Knižně vyšla Čertova voda Marty Ježkové. Báje a pověsti Mostecka sepsal také Vladimír Hulpach.

The post Mostecko: Doubravská hora appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Brzy ráno vyrazil mladý rytíř doprovázen svým zbrojnošem na dalekou cestu. Za těžkých bojů a po mnoha nebezpečích obstál v těžké zkoušce. Skutečně se dostal až do Palestiny, na zpáteční cestě však upadl do otroctví a byl zavlečen do Egypta a prodán majetnému pánovi. Tam se mu po čase podařilo získat jeho přízeň a dostat se do egyptské kněžské školy, kde se naučil kromě vědy také černou magii, jejíž pomocí se osvobodil. Mezitím pán ze Žeberka zemřel a jeho dcera se stala majitelkou hradu, jehož posádce velel jistý mladý rytíř. Než uběhla doba smutku, našli ti dva v sobě zalíbení a na věrného nápadníka žeberská paní úplně zapomněla. Ale čas plynul a jednoho dne se před bránou pohlodského hradu ozval známý hlas rytíře, vracejícího se z dobrodružné cesty. Byl radostně uvítán. Když se ale dozvěděl o nevěře své milé, změnila se jeho láska v nenávist a přísahal strašnou pomstu svým kouzelným uměním. Než zapadlo slunce, vyrazil na svém koni směrem k Žeberku, třikrát objel hrad a vyřkl strašlivou kletbu.

Podle ní se měl celý hrad propadnout i s nevěrnou paní a jejím milencem. Jedině na Květnou neděli každého roku (tj. neděli, která bezprostředně předchází neděli velikonoční) mělo být hradní paní dopřáno objevit se na tomto místě; bude věčně zakleta až do doby, než ji nějaký jinoch vezme klíče z ruky a tím ji vysvobodí. Klíči pak dotyčný odemkne vchod do sklepení, v němž se nachází žeberský poklad, a ten mu také bude patřit. A jak řekl, tak se prý také stalo: sotva dozněla kletba, celý hrad se s rachotem propadl. Co se týče žeberského pokladu, pověst říká, že by měla být v hoře ukryta pánev plná zlata a stříbra, uložená v zamčeném sklepě vytesaném hluboko do skály. Pouze na Květnou neděli, v době, kdy se v kostele čtou pašije, se zmíněná skála rozevře a uvolní se vchod do nitra země. Do dvanácti hodin zůstane poklad přístupný, posledním úderem hodin se chodba opět na další rok uzavře. Na kolik je pověst pravdivá? Pokud alespoň z části ano, pak by se uvedený příběh odehrál někdy ve 14. století. V té době již hrad Starý Žeberk existoval. Otázkou ovšem zůstává existence pohlodského rytíře a jeho hradu.

Vesnice Pohlody ležela 8 km severovýchodně od Chomutova a beze zbytku zanikla po roce 1979 v důsledku důlní činnosti. V Pohlodech ale nikdy žádný hrad nebyl. Ovšem mezi nimi a Komořany se nacházelo městečko Ervěnice. Zde stávaly dvě tvrze, přičemž starší z nich byla vybudována pravděpodobně kolem roku 1300; tedy v době, kdy by se mohl odehrát náš příběh, již existovala. I Ervěnice včetně zbytků obou tvrzí ustoupily těžbě uhlí. Na konci 80. let v podstatě zanikly i Komořany, většina jejich zástavby ustoupila průmyslovému areálu a dopravního koridoru. Jejich zbytek, tvořený několika opuštěnými domy, tvoří jednu ze čtvrtí města Mostu. Další otázkou je existence šlechtičny, která byla prokleta. První doložený majitel hradu Albert ze Žeberka (zemřel v roce 1321) byl opakovaně ženat a měl jediného stejnojmenného syna (ten však zemřel předčasně již roku 1307) a několik dcer.

O Albertových dcerách je známo, že jedna z nich byla provdána za některého ze synů Viléma z Valdeka, další, nesoucí po matce jméno Margareta, se stala manželkou Oty z Bergau-Löbdaburgu. Z jejich manželství vzešli dva synové, oba obdaření rodovým jménem Ota. Ti se v roce 1327 usadili v Čechách. Žádné další podrobnosti o rodinných poměrech dalších majitelů Žeberka a jejich případných pohledných dcerách se mi zjistit nepodařilo. Poslední a asi nejzajímavější otázkou je možnost existence žeberského pokladu. Ta se ale – podobně jako existence většiny hradních pokladů – jeví jako dost nepravděpodobná. Albert ze Žeberka byl poměrně významnou osobností své doby, a tudíž nebyl asi žádný chudák. Není tedy vyloučeno, že kdysi ve sklepích Starého Žeberka byly uloženy cenné předměty; páni ze Žeberka si je ovšem nejspíše vzali s sebou na Nový Žeberk při stěhování na počátku druhé čtvrtiny 14. století. Hledání žeberského pokladu bylo populární zábavou místních obyvatel již v 19. století. Na vrchol Jezerky se na Květnou neděli – i jindy – vypravovali lidé z okolních vesnic, v domnění, že tam něco najdou. Údajně zde byly nalezeny staré stříbrné mince, další pověst vypráví o tom, že zde byla vykopána starobylá klenba a po náhlé smrti jednoho z hledačů pokladů ti ostatní prací ze strachu zanechali.

O dalších pokusech o získání pokladu máme podrobnější zprávy: Například v dubnu 1812 opravovali dva tesaři z Černic a Horního Jiřetína na úpatí Jezerky plot panské obory. Vzpomněli i na pověst a domluvili se, že v poledne si prohlédnou zbytky zřícenin Žeberku. Když dosáhli vrcholu, hodiny na věži zámku Jezeří právě odbíjely tři čtvrtě na dvanáct. Unavení muži usedli na jediný zbytek zdi a chystali se k obědu. Tu náhle uviděli na západní straně černě oděnou ženu zahalenou černým závojem, ve starobylém oděvu, kráčející nejprve zvolna k nim. Zdánlivě muže nepozorujíc kolem nich přešla na protější stranu, kde zmizela stejně nepozorovaně, jako přišla. Ruce držela za zády a v nich měla klíče, se kterými si pohrávala. Byla to tedy zajisté zakletá žeberská panna, která toužila po vysvobození. Když se muži vzpamatovali, bylo jim líto, že zakleté dívce nevzali klíče. Slíbili si, že o této události nikomu neřeknou, protože se báli, že by se jim lidé vysmáli a označili je za podvodníky.

Po delší době se ale jeden z nich svěřil své manželce, díky které se historka brzy rozšířila mezi lidi. V roce 1855 jistý podnikavý krejčí přemluvil své dva sousedy, aby ho doprovodili na vrchol Jezerky a pomohli mu při získání pokladu. Sousedům se ale moc nechtělo, a proto šli pomalu, zatímco nebojácný krejčí brzy došel až na skalnatý vrchol, kde stával Žeberk. Jak zvedl hlavu, zůstal na okamžik omráčen: ve skalní stěně se otevřely dveře a uvolnily mu vchod do dlouhé skalní chodby. Z nitra země zněl pláč a prosba o vysvobození. Krejčí se rychle rozhlédl kolem, aby si místo zapamatoval a rozběhl se ke kamarádům. Než se společně dostali na vrcholek, odbíjelo už v Albrechticích poledne; ve skále mohutně zadunělo a půda se jim zatřásla pod nohama. Zalekli se a vyčkávali a potom pospíchali k místu, kde krejčí viděl vstup do skály. Jak se dalo čekat, našli pouze skalní stěnu, nikoliv však tajnou chodbu.

Asi poslední pokus o získání žeberského pokladu popisuje s trochou ironie Jan Foitschek ve svém článku v Kulturním kalendáři Mostecka z ledna 1966. V 70. letech 20. století byl proveden povrchový průzkum hradního areálu, při kterém se sice našlo značné množství keramiky a další zajímavé artefakty, nic z toho se ale za poklad považovat nedá. Archeologický průzkum hradu dosud uskutečněn nebyl a zřejmě v dohledné době ani nebude, protože areál se nachází na území národní přírodní rezervace. V literatuře se zmiňuje ještě jeden výklad pověsti o žeberské panně, který pochází ze začátku 20. století od jistého chomutovského profesora: Podle něj byla podstatná část hradu postavena ze dřeva – to připouštějí i výsledky zmíněného archeologického průzkumu. Právě použitý stavební materiál se mohl stát příčinou náhlého a rychlého zániku hradu (např. požárem nebo jinou živelnou katastrofou). Tato událost, k níž si lidé v průběhu staletí přidali romantický příběh o rytíři a krásné dívce, se mohla zachovat v uvedené pověsti.

V souvislosti se žeberskou pannou se také mluví o dvou dalších místech, která ležela již pod horami. Když se šlo z Jezeří po lesní cestě směrem ke Kundraticím-Boudám, po opuštění lesa jste se dostali na pláň, která se rozkládala od Jezeří až skoro ke Kundraticím a od úpatí Jezerky dolů k silnici. V její dolní části se nacházela louka, nazývaná Haderwies (úřední český název se mi zjistit nepodařilo, ale jméno by se snad dalo přeložit jako Sporná louka). Vedle jezeřského lesa pak ležel malý, rákosím zarostlý a podle louky pojmenovaný rybníček Haderwiesteich. Několik set metrů od něj vytékal ze země potůček; tento pramen se nazýval Quackbrunn (nebo také Quackbrünn’l), což bylo navzdory původnímu významu názvu (quick = svěží, živý) později velmi povedeně přeloženo jako Žabí studánka. V současné době byste tato místa v terénu již nenašli – to je ostatně pro Mostecko docela typické. Rybník se nacházel 1 km jižně od zámku Jezeří a pramen ležel v lukách 0,4 km severozápadně od bývalého nádraží v bývalém Dřínově. Dnes neexistují ani Kundratice, ani jejich část Boudy a ani Dřínov. V místech, kde kdysi stávaly a kde kdysi byl rybník a louka, se dnes rozkládá pouze šedesátimetrová jáma velkolomu Československé armády.

A právě v těchto místech, kde jsou dnes pásové dopravníky na uhlí, se prý objevovala žeberská panna. Kdysi ji tam viděl jistý muž z Černic, který obchodoval s drůbeží. V letních měsících chodil třikrát týdně prodávat své zboží na trh do Jirkova nebo do Chomutova. Jednou v srpnu přišel obchodník unaven z trhu domů a brzy ulehl, protože chtěl následujícího dne vyrazit za obchodem ještě před svítáním. Muž rychle usnul, po krátkém spánku se ale probudil. Zdálo se mu totiž, že už začíná svítat; ve skutečnosti jej probudil svit měsíce v úplňku. Obchodník vstal, oblékl se, vzal nůši na záda a vyrazil na cestu do Jirkova. Prošel jezeřským lesem a když došel k Žabí studánce, odbíjely zámecké hodiny na Jezeří půlnoc. Muž si uvědomil, že vyrazil zbytečně brzy, shodil nůši ze zad a lehl si ke studánce, aby zde počkal do rána. Sotva ulehl, objevila se před ním žena ve starobylém oděvu a pokynula mu, aby ji následoval. Váhavě vstal a šel za zjevením až k plotu panské obory. Žena plot překročila a znovu ho vybídla, aby pokračoval za ní. Muž ale dostal strach a zůstal stát. Podivná bytost mu pohrozila. Potom silně zahřmělo a přízrak zmizel. Muž zděšeně utíkal ke své nůši, hodil ji na záda a s hrůzou utíkal z tajemného místa pryč.

The post Mostecko: O Jezerce a Žaberku appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Když bratři dostali panovníkovo svolení, začali hledat vhodné místo k založení města. Procházeli místy se vzrostlými stromy, prodírali se křovinami, překračovali stezky, potkávali pocestné, až narazili na stařenku, která sbírala uschlé větve stromů. Požádali ji o radu, kde by mohli své město postavit. Babička nesla na zádech hromadu sesbíraného klestí, jen unaveně mávla rukou do nedalekého hustého houští a řekla: „Zítra ráno, až vyjde slunce, počítejte tři dny. Pak se dobře rozhlížejte krajinou a tam, kde uvidíte, že hoří les a křoviny, dejte pokácet okolní stromy a houští.“ Obrátila se a šla pryč. Bratři poslechli a za tři dny se vydali pozorovat místní krajinu. Procházeli hustě porostlými místy, všude byly vysoké stromy s mnoha proplétajícími se křovinami. Vystoupili na mírné návrší, pod nímž se stékaly dva vodní proudy. Do velké řeky se vlévala menší říčka plná pstruhů. A vtom právě v jejich soutoku zahlédli hořící stromy a keře. To bylo to místo, které hledali. Všude bylo houští, které musili odstranit. Založenému městu potom začali říkat Ústí. V něm se pak dokázali ubránit nepřátelům a vítězit nad nimi. Dnes se domníváme, že pojmenování města Ústí vzniklo podle toho, že se zde dodnes stékají dvě řeky, Labe a Bílina. Výklad původu názvu města Ústí nad Labem je dáván do souvislosti s jeho polohou, s místem, kde do řeky Labe ústí říčka Bílina.

The post Pověst o založení města Ústí nad Labem appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.