The post Pověst o králi Ječmínkovi na Chropyni appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Hrad vystavěn při levém břehu řeky Olšavy a nazván Kunov. Nynější mlýn, hostinec na “Pálenici”, neproniknutelná zdiva a klády v “Pastuškách” naznačují nám jeho rozlehlost. Byl obehnán hlubokými příkopy a náspy. Nynější mlýnksá strouha, jež kdysi vedla přes Rumpák jest zbytkem oněch příkopů hradních. Jako všechna obydlí v té době, byl původně i Kunov vybudován ze dřeva. Svým poddaným daroval pán hradu část lesů, jež káceny, páleny a proměňovány v úrodná pole. Kolem hradu, asi v místech nynějšího Starého města, vystavěli si poddaní své příbytky.

Jelikož v té době ještě o Uh.Hradišti ani zmínky, byl Kunov župním střediskem našeho kraje. Je historicky dokázáno, že r. 1196 byl v Kunovicích se svou družinou kníže Břetislav a že clo i tržné se zde za starodávna vybíralo. Fr. Palacký ve svých dějinách zmiňuje se o Kunovicích následovně: ,O městě Kunovicích co sídlu župy také málo se ví, vstoupiloť ono tuším na místo staroslavného Velehradu. Hrad Kunov lákal k sobě obchodníky a řemeslníky, kteří zde nalezli výhodné místo ku provozování svých živností. Tak kolem hradu vznikala znenáhla osada, jež přejala jméno po zakladateli hradu a nazvána Kunovice. Vzdělané půdy přibývalo rok od roku, louky vysušovány a stáda dobytka se zde množila. Podhradí stále vzrůstalo a nybývalo větší důležitosti. Byliť zajisté první osadníci služebníky pána hradu a požívali jeho ochrany. Za to mu byli zavázáni různými službami a poplatky. Tak pozvolna vznikalo poddanství a šířilo se i do vsí okolních, z nichž mnohé v pozdějších dobách zanikly.

V místních pověstech jest zmínka o zaniklé osadě Tešové, jež kdysi stávala v kolébkách. V čas míru na hradě sněmováno, za války nalézali zde poddaní bezpečného útulku před nepřáteli. Po mnoha letech, kdy již první potomci Kunovi dřímali věčný sen, rozmnožily se v okolí hradu krádeže a zločiny. Z těch dob zachovala se nám jen temná pověst, žijící dosud v ústním podání kunovského obyvatelstva. Kunov byl přepaden hordou loupežníků, kteří hradní posádku vyvraždily a pána hradu těžce ztýrali. Uloupili mu všechen dobytek a odvedli se jej do Hluché obory. Po této události vykopány z hradu do okolních lesů tajné chodby, hradní příkopy prohloubeny a hrad sám zpevněn různými přístavbami. V podhradí vybudovány konírny pro zbrojnoše, kteří nosili tupé palaše, zvané Grně. Po několika letech podnikli loupežníci na hrad nový útok. Ale hradní posádka byla tentokráte dobře vyzbrojena. Spuštěny padací mosty a loupežníci lstivě vlákaní do hradu. Uvnitř strhl se zoufalý boj, v němž početnější posádka hradní zvítězila. Rosťa, náčelník tlupy, spatřil na blízku otevřený vchod a nevěda si jiné rady, vzkřikl na své druhy: Všichni za mnou! – Jakmile poslední lupič zmizel v podzemím, zatarasena chodba z obou stran. Uvěznění loupežníci zahynuli v podzemí hladem a žízní.

1319 vpadl do našeho kraje Matouš Trenčanský. Tehdy Kunovice lehly popelem. Teprve král Jan Lucemburský a český pán Jindřich z Lipé krvavě ho zahnali. Ale hněv krále Jana se obrátil proti staré tvrzi kunovické – hradu královskému – která za toho vpádu k městu nepřátelsky se chovala a městu škody způsobovala. Byla zbořena, aby již nikdy nebyla obnovena. Obyvatelé – Na vale – vypravují, že při kopání sklepů a studní byly pod jejich příbytky nalezeny silné dubové klády, jež pocházejí z bývalého hradu. V pozdějších dobách stavěny domy osady do podkovy. Ale vznikl-li požár na jednom místě, lehla popelem celá osada. Proto císařovna Marie Teresie nařídila, aby uprostřed osad byly zakládány močály. V té době měly Kunovice svůj močál na Karmaku.

Dnešní Rynk jak již jméno samo napovídá, býval ulicí trhovou. Časté povodně natropily v Kunovicích mnoho škod. Dravý proud řeky Olšavy strhával hráze (Strhanec) a proto osadníci u vody na místech sušších. Tak vznikl Suchý řádek a Nová čtvrť. Tajné hradní chodby a chodbičky zůstaly zachovány až do r. 1900. V letech pozdějších byly následkem různých staveb po částech rozbourány, zasypány a zazděny.

The post Pověst z Kunovic appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Nebylo dobře lidem v těch dobách. Žili ve stálém strachu, kdy je pán zas začne trápit novými povinnostmi. Žil tenkrát v dědině chalupník Jan, ještě chudší, než byli ostatní sousedé. Ale měl dceru Aničku, děvče jako obrázek, nejhezčí z celé vsi. Tělo jako vrbový proutek, líčka od malin, vlasy černé a oči modré a hluboké jako studánka v Boří. Že byla Anička stéle veselá a usměvavá, měli ji všichni rádi. Navíc byla tanečnicí vyhlášenou v celém okolí. Žádná tancovačka se bez ní neobešla. Jen se u muziky objevila, již šla z náruče do náruče, z kola do kola, často až do svítání. Jednou pán uložil nové daně, a která dědina vše v pořádku neodvede, tam prý nakvartýruje vojsko. Sešli se vlčnovští sousedé na návsi pod lipami a bědovali, kterak mohou pánovu vůli splnit, když jim pole nic neurodí.

Tu se mezi nimi objevila Anička a hned se ozvala, aby si nedělali starosti, že se to nějak spraví. Jen ať ji prý pustí ke knížeti na hrad. Pravda, tatík se zdráhal. Měl o Aničku starost, aby se jí nic zlého nestalo nebo aby se mezi těmi městskými paničkami nezkazila, ale když jinak nedala a nic jiného nakonec ani nezbývalo, tak ji pustil. Anička se tedy vydala do města. Měl tam jeden vlčnovský soused bratra krejčíka a u něho našla pohostinství i příbytek. Také si od něj nechala ušít šaty, nejhezčí jaké dovede, ze samých vzácných látek. Prý půjde na bál, který pořádá pán na hradě. Krejčí se hned dal do práce a ušil šaty radost pohledět. Když se v nich Anička na bále objevila, všem přecházel zrak. Páni zůstávali v úžasu stát a divili se, kde se mezi nimi vzala taková kráska. Prý to bude nejspíš šlechtična, kterou si pozval kníže. Tak si šuškali. Hudba začala hrát, před Aničkou se uklonil první tanečník a zavířil s ní v kole. Všichni se divili, jak pěkně Anička tancuje, a sotva dohráli první a začali druhý kousek, mačkali se kolem ní páni a rytíři, baroni a hrabata z celé Moravy. Jejich napudrované paničky a slečinky pukaly závistí, když viděli, jak se páni na Aničku smějí, tisknou ji k sobě a jak se s ní v kole vytáčejí. Kdyby věděly, že ta krásná dívka je jen chalupnická dcerka, jistě by padaly do mdlob.

I pán si brzy Aničky všiml a tuze se mu zalíbila. Poručil muzikantům, aby mu zahráli sólo, a vyzval chalupnické děvče k tanci. Byl zkušený tanečník, mnoho večerů protancoval na bálech a hostinách, ale tak dobře jako s Aničkou se mu ještě nikdy netancovalo. Že byl stejně zvědavý jako ostatní, zeptal se Aničky, kdo je a kde se na hradě vzala. Ta dobře věděla, s kým má tu čest, ale nedala na sobě nic znát. Já su Anička z Vlčnova. A kdo ste vy? Řekla nebojácně. Jsem pán této země, odvětil kníže pyšně. Tož to je dobře, právě s vama sem chtěla mlúvit. Ale počkajte, až dohrajú, mně sa s vama velice dobře tancuje, na to Anička a tak se zavrtěla, až se knížeti zatočila hlava. Jakmile dohráli, zavedl pán Aničku do pěkné komnaty, posadil ji do lenošky a nalil oběma číši vína. A ona mu všechno pověděla. Jak jsou v dědině chudí, jak malá políčka mají a malou úrodu, vysoké daně že není z čeho odvádět. Tak jestli by jim pole nepřidal, však má dost. Kníže se nejdříve zamračil, ale že se mu s Aničkou tak pěkně tancovalo a že se mu i jinak líbila, rozhodl se, že jí udělá po vůli. Dobrá, dám vám půdu, ale jenom tolik, kolik sama od svítání do západu slunka obtancuješ! A proč ne? Řekla bez rozmyšlení Anička.

Pána to nejdříve překvapilo, ale pak si pomyslel: Kolik mohu ztratit. To bylo ve Vlčnově překvapení, když ještě před svítáním zastavily na návsi krásné panské kočáry. Z toho prvního, celého zlaceného a se čtyřmi zlatými korouhvičkami, vystoupil kníže pán a ještě několik jiných pěkně oblečených pánů, kteří měli být svědky. V druhém kočáře, který byl celý postříbřený a měl čtyři stříbrné korouhvičky, v šatech samý volánek a krajka seděla Anička. Premovaný lokaj jí přistavil schůdky a pomohl jí z kočáru sestoupit. Vesničané vybíhali před chalupy a mohli na té nádheře nechat oči. Sotva Anička vyskočila z kočáru, přikázala, aby zavolali muzikanty. Než si převlékla šaty, přivázala pěkný květovaný fěrtúšek a zula střevíce, už byli tady. Nejdříve přiběhl Jura s gajdama, za ním Francek s klarinetem pod paží, potom Tonek se skřípkama a Janek jako poslední vlekl basu. Nad Černou horou se právě zaleskly první paprsky ranního slunka. Jura stiskl gajdy, Tonek přejel smyčcem po strunách, Francek pískl na klarinet, Janek potáhl basu a už se nesla písnička do kraje.

A za ní druhá a třetí. Pán se ani nestačil vzpamatovat. Anička ho popadla do kola a už se vrtěli pod Bočky a na starou horu. Odtud se pustili pěkně dolů přes Kojiny na Podhájčí a k černé hoře. Za chvíli kníže nemohl ani dechu popadnout. Anička ho tedy pustila a vzala do kola dalšího šlechtice, co sním přijeli. Ti ale nevydrželi ani tolik co on. Když už všichni pletli nohama a přišlapovali si tkaničky od střevíců, nechala panské břichopásky být a dala se so tance s chlapci z dědiny. Panečku, teď teprve to byl tanec. Muzika hrála, jen se z gajd kouřilo, a Anička, sotva třikrát šorcem zatočila, byla o pořádný kus dál. Z Černé hory se pustila kolem Hájku a Boří na Čupy a odtud přes Výpusty k Dřínkům. To již obtancovala veliký kus polí. Pozdě začal pán litovat svého slibu. Ale co se dalo dělat? Anička se nezastavila, jen tanečníky měnila a na poledne už byla v Dřínkách, odkud je vidět až do Hluku. Když se pak slunce začalo sklánět k západu, pocítila i ona únavu a také tanečníků ubylo. Vždyť už i muzikanti museli odtancovat svoje. Proto se z Březí pustila rovnou k dědině. Nohy necítila a její chodidla, rozškrábaná o ostřici a bodláčí, zanechávala za sebou krvavou stopu. Než slunce zapadlo za hlucký háj, byla tanečnice u prvních chalup. Tam ji síly opustily docela, ale upadnout na zem nestačila. Sousedé ji vzali na ramena a zanesli až na náves. To bylo veselí po celé vsi, každý se radoval. Jenom kníže pán byl žlutý zlostí, že ho obyčejná chalupnice o tolik půdy připravila. Svému slovu však dostál a jeho písaři všechno zapsali a zaznamenali do knih. Tak získali Vlčnovjané rozlehlý katastr. Nic nevadilo, že je k Dolnímu Němčí protáhlý a na jihu ukončený hned na kraji vesnice.

A Anička? Ještě se hodně natancovala, než se vdala. Ale i potom, když přišla k muzice, nemohla se jí žádná z mladších děvčat v tanci rovnat.

The post O Aničce tanečnici appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Poutní místo Svatá voda u Malenovic appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

O Ondrášových činech šla pověst širokým krajem. Když bylo lidem nejhůře, vyhledávali ho v lesích, tu na Frýdecku, hned zase na Lysé hoře, jindy zase u Klimkovic, Frenštátu nebo u Opavy. Ondráš byl vůdcem zbojnické družiny, ale v hlavě jeho zástupce Juráše se postupně usazovala závist a touha vyniknout nad svého druha. Pověst praví, že se skupina sedmi zbojníků bavila v krčmě ve Sviadnově. Ondráš v tanci se svou milou – šenkýřovou dcerou Dorotkou – zapoměl na svůj kouzelný obušek. Žárlivý Juráš mu obušek vytrhl a Ondráše zabil… Ve skutečnosti se část zbojníků z Ondrákovy tlupy rozhodla vrátit k pokojnému životu. Slib beztrestnosti a vysoká odměna je zlákaly. 29. února 1715, uprostřed zábavy ve sviadnovské hospodě, umírá Ondráš rukou Juráše. Ten spolu s ostatními zbojníky dopravil Ondrášovo tělo na frýdecký zámek, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství.

Zápisky ze soudního procesu, který se konal v roce 1716 vypráví o tom, že po Ondrášově smrti byl pozván zbojník Juráš se svými kumpány do Těšína pro dekret o udělení císařské milosti a vyplacena slíbená odměna. A tak Jiří Jurášek zvaný Juráš přišel spolu s dalšími zbojníky (Jiřím Polendou, Ondrou Chlopčíkem, Bartkem Pavlo škem a Jiřím Vojtkem) do Těšína a na místě se přesvědčil o tom, že padl do dobře nastražené léčky. Po předvedení před těšínského fojta jim bylo oznámeno, že budou vsazeni v železech do žaláře. Juráš rozpoutal rvačku, ale nakonec byli zbojníci přemoženi. Juráš byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1716 byl pro výstrahu popraven lámáním pomocí okutého kola.

The post O Zbojníku Ondrášovi appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

The post Jak Zlín dostal méno appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.