NATO – Školáci.com – pro rodiče a učitele

Významné dny

martina — Mon, 15 Oct 2012 14:26:48 +0000

Pracovní list připomíná důležité historické události a výročí, které se v naší zemi slaví.

Očekávaný výstup: objasní účel důležitých symbolů našeho státu a způsoby jejich používání

Významné dny.doc

MEDUNOVÁ, Lenka. Významné dny. Metodický portál : Digitální učební materiály [online]. 29. 10. 2009, [cit. 2012-10-15]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785.

The post Významné dny appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Mezinárodní organizace

martina — Thu, 11 Oct 2012 11:07:07 +0000

Pracovní list, ve kterém si žák zopakuje znalosti o nejdůležitějších mezinárodních organizacích. Pracovní list má silné vazby na zeměpisné znalosti žáka.

Očekávaný výstup: uvede některé významné mezinárodní organizace a společenství, k nimž má vztah ČR, posoudí jejich význam ve světovém dění a popíše výhody spolupráce mezi státy

Mezinárodní organizace.doc

NOVOTNÁ, Romana. Mezinárodní organizace. Metodický portál : Digitální učební materiály [online]. 31. 07. 2009, [cit. 2012-10-11]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785.

The post Mezinárodní organizace appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Slepý hudebník

redakce — Sat, 20 Aug 2011 19:18:53 +0000

Jedna z nejznámějších karlštejnských pověstí povídá o slepém hudebníkovi, který – doprovázen na každém kroku věrným psem – hrával v hradě na loutnu. V té době tu byl na návštěvě brunšvický kníže s proradným komorníkem, který se ho na hostině pokusil otrávit. Podal šlechtici číši s otráveným vínem, ten ji ale – nic netuše – předal zpěvákovi. Ať se prý napije, když celý den tak pěkně vyhrával. Když prostý muzikant pozvedl pohár ke rtům, vyskočil mu na klín pes a víno zhltal sám, načež pochopitelně ihned skonal. Slepec svého milého druha naposled pohladil a pravil: „Vzácný pane, to víno bylo otrávené a mělo vám přinést smrt.“ Jaký trest dostal ničemný sluha se už hudebník nedozvěděl. Pár dní nato zemřel žalem po svém psíkovi.

The post Slepý hudebník appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Už se těším do školky

redakce — Thu, 05 May 2011 17:28:24 +0000

Už se těším do školky,
na kluky i na holky.
Klárinka, Lucinka,
Janička a Martinka.

To jsou moje kamarádky,
hrajeme si různé hrátky.
Nejraději s kočárky,
někdy také s kašpárky.

Potom jdeme na vycházku,
– zrovna dneska viděli jsme pejska-
Nakreslím ho na obrázek,
dám ho paní učitelce,
někdy cvičím kotrmelce.

K obědu jsme měli
maso, brambor, zelí.
Nato jsme šli spát,
Péťa se chtěl prát.

Všichni se vyspali
svačinku jsme dostali.
Potom přišly maminky,
řekli jsme novinky.

A zítra žádné okolky,
půjdu zase do školky.

The post Už se těším do školky appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Kroužek a Proužek (5/5)

redakce — Thu, 18 Nov 2010 18:46:05 +0000

Kroužek a drahokam

Venku bylo moc hezky. Lesem, nedaleko Trpaslíkova šly děti na výlet. A aby se jim šlo ještě lépe, mlsaly přitom bonbony.

„Mamí, mně spad bonbon na zem, můžu si ho sebrat?” povídá jeden klučina.

„To určitě ne, kloučku. Nech ho tam ležet. Pro tebe už je špinavý, mohl bys být nemocný. Oni si ho tu najdou třeba mravenečkové nebo někdo. Raději si utrhni jahodu. Je také sladká a mnohem zdravější”

Chvilku nato šel Kroužek s Proužkem na procházku. Také si říkali, že by si cestou mohli natrhat do zásoby lesní plody, nebude stále tak pěkné počasí. Když procházeli okolo pařezu, všiml si Kroužek krásného kulatého průhledného lesklého kamínku červené barvy. Neváhal, sundal čepičku a kamínek do ní schoval. Pak povídá Proužkovi: „Ty, Proužku“, zalhal Kroužek, „mě už dneska nějak bolí nožičky. Já už nikam nepůjdu. Jdi do lesa sám. Já si půjdu odpočinout do své chaloupky.”
O svém pokladu Proužkovi nic neřekl.

„Tak dobře, kamaráde. Když cestou najdu sladké borůvky, přinesu i pro tebe. Běž si raději odpočinout, když se necítíš dobře,” měl chudák Proužek o kamaráda starost.
Mezitím Kroužek došel ke svému muchomůrkovému domečku. Sedl si na lavičku, sundal čepičku a vyndal kamínek. Však byl pěkně těžký, hlavičku už měl od té váhy pěkně pomačkanou. Dal si svůj poklad před sebe, různě s ním otáčel, naklápěl ho, překuloval a pozoroval, jak si s ním hrají sluneční paprsky. Jak se blýská. Pak mu na své zahrádce našel pěkné místečko mezi kvítky zvonečků. Mohl na něm oči nechat. A představte si, že dokonce zjistil, že jeho „drahokam“ voní. Voní po jahodách. O to víc se mu zalíbil. Potom zamkl branku u plotu, aby se k němu nikdo nedostal. Ještě jednou se přesvědčil, že se jeho novému pokladu dobře daří a posadil se na lavičku.

Zrovna tou dobou přišel k plotu Proužek a povídá: „Haló, Kroužku, nesu ti dobrotu. Koukám, že už ti je lépe, že se ohříváš na sluníčku. Pojď mi prosím pomoct.”

Proužek před sebou valil obrovskou šťavnatou jahodu. Rozdělíme se, bude dost pro oba. Kroužek jen trochu pootočil hlavu, aby nemusel odtrhnout oči od svého zázračného voňavého kamínku a houkl: „Jen si to nech, já nic nepotřebuju. Já mám něco lepšího. A vůbec, jdi si po svém. Nikoho sem nepustím.”

Proužek nemohl uvěřit svým uším. Kroužkův drahokam nebylo přes květiny vidět, a tak svému kamarádovi vůbec, ale vůbec nerozuměl. Na obloze se ale najednou objevily černé mraky. Honem odkoulel celou jahodu do kůlničky ke své pruhované chaloupce a šel se raději schovat. Však to bylo právě včas. Jen co za sebou zavřel dveře, spadla do zahrádky první mokrá dešťová kapka. Cák! Za ní druhá. Plesk! Pak třetí, čtvrtá a už lilo jako z konve.

Zato Kroužek se nešel schovat. To ze samého strachu, aby mu někdo jeho poklad ze zahrádky neodnesl.Vyndal si puntíkatý deštníček a zůstal sedět na lavičce. Jak tak pršelo, hodně se ochladilo. Brrr. Kroužkovi začala být zima. Nakonec se také schoval do chaloupky. Jenže už bylo pozdě. Začal kýchat a kašlat a nejhorší bylo, že v chaloupce neměl vůbec nic, ani jahody ani borůvky nebo maliny, všude prázdno. Pozdě litoval, že byl na Proužka, který se s ním chtěl rozdělit, tak ošklivý. A déšť pořád neustával. Na to, aby šel do lesa pro zásoby, nebylo ani pomyšlení, zvlášť s takovým nastuzením. Tak si jenom tak lehl do postýlky a byl čím dál slabší a slabší.

Zato Proužek, ten se měl dobře. Navařil si jahodovou marmeládu, po lžičkách ji ulizoval a pozoroval, jak dešťové kapky stékají po oknech. Ale stejně mu nebylo tak hezky jako jindy. Musel myslet na svého kamaráda Kroužka. Vrtalo mu hlavu, co se to s ním jenom stalo. Říkal si, jak se asi má, když ho vůbec není vidět. Nakonec mu to nedalo. Vzal pruhovaný deštníček, misku voňavé marmelády a vydal se ke Kroužkovu domečku. Zámek na vrátkách Kroužkova plotu deštěm zrezivěl, a tak do nich stačilo jen trochu drcnout a bylo otevřeno.

Proužek se rozhlédl. Kroužka nikde neviděl. Zaťukal na dveře chaloupky. Potom znovu, trochu silněji. A nakonec buch, buch, buch, zabouchal už docela silně. Pořád poslouchal, jestli neuslyší nějakou odpověď. Když zaklepal potřetí a nikdo se neozýval, chtěl odejít. Napadlo ho, že se asi Kroužek odstěhoval. Přece jen ale vzal za kliku. Bylo odemčeno. Vešel dovnitř. Hned viděl kolik uhodilo. Kroužek ležel v postýlce, byl celý hubený, puntíky na čepičce úplně vybledlé. Vypadalo to, že je s ním hodně zle.

Proužek pozdravil a honem, bez okolků, podal nemocnému trpaslíčkovi misku s jahodovou marmeládou. To je totiž, děti, pro trpaslíky ta nejlepší medicína. Kroužek sesbíral všechny síly, nabral si pořádnou lžíci marmelády a šup s ní do pusy.

Mňam, ta byla slaďoučká a voňavoučká. Kroužkovi se hned vrátila všechna síla. Bohužel ale nejen síla. Ta vůně mu také připomněla jeho zázrak, jeho lesklý poklad na zahrádce. Ani Proužkovi nepoděkoval, vyskočil z postele a hnal si to okolo vykuleného Proužka před domeček. A tam, tam zas vykulil oči Kroužek „Kde je můj drahocenný kamínek?”

Pršet už přestalo a jeho červený, voňavý drahokam byl fuč, jenom kalíšky zvonků byly plné jakési červené, voňavé šťávy, voněla ale úplně jinak, než voní obyčejně zvonečky, voněla po jahodách. To už za ním vyšel na zahradu Proužek a šel se ke zvonečkům také podívat. Jak tak šel, trochu se mu lepily botičky k zemi. Trpaslíčci se na sebe podívali. Nejprve ke kvítkům se šťávou přivoněli, potom tam smočili prstíček a olízli ho jako lízátko. Když zjistili, že je šťáva krásně sladká, každý hned jeden kalíšek vypil na posilněnou. Trpaslíčci se na sebe chvilku tak nějak podivně dívali a teprve za okamžik začalo velké ptaní a vysvětlování.

Kroužek se zastyděl za svoje chování, Proužkovi se omluvil a hodně moc mu za všechno poděkoval. Trpaslíček si totiž uvědomil, že dobrý kamarád je mnohem víc, než všechny poklady světa, ať jsou jakékoli.

A bobony? Ty příště raději nechá mravenečkům, těm budou určitě prospěšnější.

Jaký poklad si ve skutečnosti Trpaslíček našel?
Co zachránilo Kroužka?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Kroužek a Proužek (5/5) appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Pověst o bezhlavém kapucínu

redakce — Sat, 02 Oct 2010 19:08:27 +0000

Jde bezesporu o nejvýznamnější chrudimské strašidlo a zjevení. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což latinsky znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilovou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka. Když se jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem ze zápraží, jak Fortunát klečí před paní Voršilovou a pravděpodobně ji vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do blízké “kapucínské” valy a šel se udat. Jaký byl další osud řezníka již dnes nevíme, ale jisté je, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma. Tak se prý zjevil roku 1698, načež druhý den klášterní zřízenec spadl do studny a utopil se. Roku 1746 se zjevil samotnému řediteli městských úřadů, hned druhý den nato vypukl v klášteře požár. Naposledy se zjevil v sobotu 14.května 1827, načež hned následující den se propadlo klenutí klášterního refektáře, bohužel i s přítomnými hosty. Zajímavé je také to, že zjevení si vybíralo pouze ctihodné osoby, a to při jejich odchodu z hostince Na trávníčku, samozřejmě po příslušné pivní posile.

The post Pověst o bezhlavém kapucínu appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Pověst o zámku Horšovský Týn

redakce — Wed, 29 Sep 2010 12:06:21 +0000

K hradu se váže několik zajímavých pověstí. Podle nich se na různých místech zámku v noci zjevuje bledý přízrak smutné bílé paní. Pověst o ní se váže k době, kdy na horšovskotýnském zámku panoval krutý šlechtic Volf (snad z Ronšperka.) Utiskoval své poddané i měšťany tak, až se vzbouřili. Byl za to předvolán před panský soud do Plzně a tam přinucen, aby jednal s poddanými lépe. Z jednoho z mnoha válečných tažení si přivezl mladou a krásnou ženu. Poněvadž však už byl ženat, nemohl ji hned ubytovat v zámku. Dal se s ní tajně oddat v Loretě (nachází se v parku). Zároveň nařídil, aby byla jeho první žena zazděna do hradní zdi, dříve než bude svatební obřad u konce. Od té doby přízrak jeho této zaživa zazděné ženy smutně bloudí po nocích zámkem. Na zámku se občas zjevuje také duch starého hraběte Trautmannsdorfa. Hrabě choval v zámecké oboře krásného bílého jelena, s nímž byl osudově spojen. Když cítil, že přichází jeho konec, jelena zastřelil a sám hned nato naposledy vydechl. (Domažlicko)

The post Pověst o zámku Horšovský Týn appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Boháč a chudák

redakce — Sun, 10 Aug 2008 18:04:05 +0000

Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a sedě pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, ježto zůstaly na záhonech, a zastrkávala do kupek. Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co tu dělá? – „Jsem tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice.” – „A prosím tě, kdepak je moje Štěstí?” otázal se chudý. – „Na východě,” řekla bílá žena a zmizela.I umínil si chudý, že půjde do světa hledat svého Štěstí. A když jednou zrána už odcházel z domova, nenadále vyskočila ze zápecí Bída a plakala i prosila, aby ji taky vzal s sebou. „Oj, moje milá!” řekl chudák. „Jsi velmi slabá a cesta daleká – nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku, umenši se, vlez do ní a já tě ponesu.” Bída vlezla do lahvičky, a on nemeškaje zandal ji zátkou a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bařině, vyndal lahvičku a vstrčil do bahna, a tak se Bídy zprostil.

Po některém čase přišel do velikého města a nějaký pán vzal ho do služby, aby mu kopal sklep. „Platu žádného ti nedám,” řekl, „ale co kopaje najdeš, bude tvé.” Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Dle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece pánovi polovici a kopal dále. Konečně přišel na železné dveře, a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství.

Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas: „Otevři, pane můj, otevři!” I pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.” Nato zmizela. On pak o to své bohatství opět se podělil se svým bývalým pánem, i zůstal mimoto nesmírným boháčem a jmění jeho den ode dne se množilo.Přitom však nikdy nezapomněl na svou minulou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého.

Jednoho dne, procházeje se po městě, potkal svého bratra, jenž sem přišel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všecky příhody své: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak a kde se své Bídy zprostil a jiné věci. Hostil ho u sebe po několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a ženě i dětem jeho mnoho darů, i rozloučil se s ním bratrsky.

Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu to Štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na bratra svého mohl zas Bídu poslati. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven a před očima jemu rostouc, začala kolem něho radostí skákati a objavši ho, líbala i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to vděčná budu tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás neopustím!

“Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnějšímu pánu: nikterak již nemohl Bídy s krku pozbýti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; dostav se domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela a s pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko – Bída!

The post Boháč a chudák appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Tři zlaté vlasy děda Vševěda

redakce — Sun, 10 Aug 2008 18:01:40 +0000

Bylo-nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést, že mu dobře zaplatí. – „I rád bych s vámi,” řekl uhlíř, „ale tu vidíte, žena mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? Lehněte si na půdu na seno a ráno vás doprovodím.” – Brzy potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půlnoci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a podle děťátka stály tři staré babičky, celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. První povídá: „Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.” – Druhá povídá: „A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.” – A třetí povídá: „A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu nahoře na seně leží.” Nato babičky svíce zhasly a bylo zas ticho. Byly to sudičky.Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel,
co a jak, aby se nestalo, co tu slyšel. Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost. „Och, můj ubohý sirotečku!” naříkal, „co si nyní s tebou počnu?” – „Dej mi to děťátko,” praví král, „já se o ně postarám, že mu dobře bude; a tobě dám peněz tolik, že do smrti nebudeš muset uhlí pálit.” – Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali
mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: „Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě
tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!” – Služebník
šel, vzal děťátko do košíka, a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. – „Dobrou noc, nezvaný zeti!” řekl potom král, když mu to služebník pověděl.Král myslil, že se děťátko utopilo, ale neutopilo se: plulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připlulo k chalupě
jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku
děťátko.I donesl je své ženě a povídá: „Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda.” Žena rybářova byla tomu ráda a vychovala
to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě připlaval.Řeka teče a léta minou a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko
široko nebylo rovného. Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něj. „Švarného hocha máš, rybáři!” povídá, „je-li to tvůj syn?” – „Je a není,” odpověděl rybář, „právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho.” – Králi se udělaly mžitky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, skočil s koně a povídá: „Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mi ten mládenec tam dojít?” – „Vaše královská Milost poroučí a hoch půjde,” řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: „Toho mladíka,
kterého ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout; můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.” – Pak to psaní složil, zapečetil, přitlačil svůj prsten.Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: „Kampak, Plaváčku, kampak?” – „Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mi, matičko, povědít, kudy na cestu?” – „Dnes už beztoho nedojdeš, je tma,” řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem ti kmotrou.” Mládenec si dal říci, a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat; můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.”Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. „Vždyť pak jsi mi sám poručil,
abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!” odpověděla králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír
– všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak a kde chodil?
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. – „A kterak vypadala?” – „Tak a tak.” A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila
synu uhlířovu. Myslil – myslil – a potom povídá: „Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš; chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.” Myslil si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí.Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel – kudy a kam? nevím; ale že mu sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. – „Pozdrav pánbůh, starý přívozníče!”
– „Dejž to pánbůh, mladý poutníče! Kam tudy cestou?” – „K Dědu-
Vševědu pro tři zlaté vlasy.” – „Hoho, na takového posla dávno čekám!
Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.” Plaváček slíbil a přívozník ho převezl.Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. – „Pozdrav pánbůh,
šedivý dědečku!” – „Dejž to pánbůh, pěkný mládenečku, kam tudy cestou?” – „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.” – ,,Aj, aj, na takového posla tu dávno čekáme; to tě hned musím k našemu panu králi dovést.” – Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu jabloň, nesla mladicí jablka: když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omládl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese
jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc, odměním se tobě královsky.” – Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo zpolovice pobořené.
Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého a slzy jako hrachy
mu padaly po tvářích. – „Pozdrav pánbůh, smutný hrobníče!” řekl Plaváček. – ,,Dejž to pánbůh, dobrý poutníče! Kam tudy cestou?” -„Jdu k Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.” – „K Dědu-Vševědu? Škoda, žes dřív nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tě k němu dovést.” – Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím
k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš,
je-li nám jaká pomoc, královskou odměnu ti dám.” -Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.Potom šel dlouho a daleko černým lesem a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to zámek Děda-Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. „Vítám tě, Plaváčku!” povídá, „jsem ráda, že tě zas vidím.” Byla to jeho kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. „Copak tě sem přivedlo?” – „Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.” – Babička se usmála a povídá: „Děd-Vševěd
je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku, jak tu jseš, zůstat nemůžeš!
Můj syn je sice dobrá duše, ale když přijde navečer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď, přiklopím ji na tě.” – Plaváček prosil, aby se taky Děda-Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. – „Zeptám,” řekla babička, „a dej pozor, co řekne.”Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo
Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu!” povídá, „někoho tu, matko, máš?” – „Hvězdo denní, kohopak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš,
že ti ještě voní!” Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.
Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička uviděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem – zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko?” řekl stařeček. – „Nic, synáčku, nic; dřímala jsem a měla jsem divný sen.” – „A co se ti zdálo?” – „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody; když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téct: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?” – „Snadná pomoc: v té studnici na prameni žába sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako prve.” Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. „Což zase máš, matko?” – ,,Nic, synáčku, nic! Dřímala
jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo se mi o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jablka; když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?” – „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly; ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prve.” – Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas. „Což mne, matko, spát nenecháš?” řekl mrzutě a chtěl vstávat.- „Lež, synáčku, lež! Nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mne dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o přívozníkovi na černém moři; dvacet
let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?” – „Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstávat a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy.”K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se místo stařečka krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce sbohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi:
„Tuhle máš ty tři zlaté vlasy, a co Děd-Vševěd na ty tři věci odpověděl,
už taky víš. Jdi spánembohem, už mne víc neuhlídáš, není toho třeba.” – Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel.
Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu? – „Dobrou!” řekl Plaváček; „dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameně sedí, zabijte a poteče vám voda zas jako kdy prve.” – Král to dal hned udělat, a když viděl, že se voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unést.Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? – „Dobrou!” řekl Plaváček; „dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám ovoce jako kdy prve.” – Král to dal hned udělat a jabloň za noc oděla se květem, jako by ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi
dvanáct koní vraných jako havrani a na ně taky tolik bohatství, co mohli unést.Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho převozník,
zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen? – „Dověděl,” řekl Plaváček, „ale dříve mě převez, pak ti povím.” – Přívozník se sice vzpouzel; ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přes moře i s jeho čtyřmi a dvaceti koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,” řekl mu potom Plaváček, „dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh a bude ten místo tebe přívozníkem.”Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-
Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. „A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?” ptal se král. – „Vysloužil jsem si to,” řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. – „Mladicí jablka! Živá voda!” opakoval si potichu král; „kdybych jedno snědl, omládl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil.” Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jablka a pro živou vodu – a potud se ještě nevrátil.A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička usoudila, a král – snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!

The post Tři zlaté vlasy děda Vševěda appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Tři sudičky

redakce — Sun, 10 Aug 2008 17:57:10 +0000

Za sedmero horami a sedmero řekami, a možná ještě kousek dál, bylo malé království, v němž mladý král panoval. Toho času na zámku stoly se prohýbají pod plnými mísami jídla a džbánů vína, neboť se koná velká oslava. Po dlouhé době se královně narodilo děťátko. Byla to holčička: krásná jako z růže květ. Dali jí jméno Barunka. Královští rodiče z ní měli velikou radost. Vždyť už ani nedoufali, že je takové štěstí potká!
Jednoho dne se král vydal se svou družinou na lov. Blížil se večer, když tu náhle obloha zčernala a spustil se prudký déšť. Brzy se přidaly i blesky a hromobití. Všichni lovci se vydali nejbližší cestičkou do zámku. Najednou začala taková průtrž mračen, že nebylo vidět na krok. Král už byl celý promáčený vodou, nohy ho bolely, hlad měl a víčka se mu klížila únavou. Tu se před ním objevila dřevorubcova chaloupka. Král se dlouho nerozmýšlel a zaklepal na dveře: „ Dobrý večer, přeji vespolek. Mohu poprosit o skývu chleba a o nocleh? Venku je boží dopuštění, mějte se mnou, prosím, slitování!”
„I jen pojď dál! Slavíme narození našeho syna Lubomíra.Jistě se i pro tebe najde něco k snědku a vyspat se můžeš na půdě!”
„Děkuji Vám,dobří lidé!” pravil král, „hned za svítání vyrazím.”Dobrý dřevorubec vůbec netušil, kdo je jeho hostem, a král – ten byl rád, že ho nikdo nepoznal.
Začala noc. V chaloupce se setmělo, ale ne zas tolik, aby nebylo nic vidět. Také déšť venku už ustal a na obloze zazářil měsíc. V tu chvíli král uslyšel podivné zvuky. Klekl si na podlahu a přiložil oko k největší škvíře v podlaze, přesně nad místo, odkud pocházely zvuky. A co nevidí: Nad kolébkou se sklání tři sudičky:
„Dávám ti, dávám do vínku, krásu, poctivost a lásku”, pravila první sudička.
Tu se nad Lubomírem sklonila druhá sudička: „Po vodě budeš plout a v chudobě budeš žít!”
Nato třetí sudička dodala: „Královskou dceru za ženu si vezmeš, ve štěstí a spokojenosti s ní žíti budeš!”Jakmile třetí sudička dořekla svůj soud, všechny zmizely, jen malý Lubomír si spokojeně spinkal v kolébce. Krále přepadla úzkost. „To přece není možné?”, říkal si, „přece se nehodí, aby si naše Barunka, tak krásná a urozená, vzala za muže syna obyčejného dřevorubce? !” V ten okamžik ho napadl tuze zlý nápad. Vyndal malého Lubomíra z kolébky a pospíchal s ním, co mu nohy stačily, k řece. Tam ho položil na hladinu a nechal volně unášet proudem. Řeka tekla klidně a malý Lubomír spokojeně spinkal na vlnách.

V nedaleké vesnici žil rybář se svou ženou, kterým osud nedopřál dítě. Jaké překvapení, když ráno u břehu vidí rybář něco bílého plout po hladině. Nemeškal a hned malé děťátko vytáhl. Bylo již celé promáčené a hladové. Rychle s ním utíkal do chalupy. „ Ach, ženo, ženo, kde jsi? Podívej, jaký podivný úlovek jsem dnes přinesl!”
„Vždyť je to děťátko! Konečně nám ho osud dopřál! Budeme se o něj starat jako o vlastního!” A jak řekli, tak učinili. Z malého chlapce vyrostl krásný silný mladík a nadešel čas, aby se vypravil do světa hledat živobytí. Rozloučil se s rybářem a jeho ženou a šel. Šel tři dny a tři noci, až ho nohy jeho donesly k zámku.
Celý zámek byl černým suknem potažený, muzika nikde nehrála, lidé se neusmívali. Na Lubomíra padla divná tíseň. Došel až k zámeckým branám a požádal o službu. Měl štěstí: zrovna v té době onemocněl podkoní a marně za něj sháněli náhradu. Lubomír rád toto místo přijal. O koně se staral s velkou láskou a ti mu jeho náklonnost jak se patří oplatili!

Nedávno se na zámku slavila velká svatba. Princezna Barunka si vzala za muže krásného a bohatého prince ze sousední země. Až po svatbě zjistila, že to není člověk a ztělesněný ďábel! Každou noc odlétal na opuštěný hrad. Tam trávil čas se strašidly a jinými bytostmi, které se lidem jen pramálo podobaly. Teprve ráno se vracel zpět domů. Barunka se velmi trápila, nedokázala pochopit, proč na ni muž zanevřel, proč je stále sama a kam každou noc mizí. Po návratu celý den prospal a večer zase odejel.
Barunka se rozhodla, že vypátrá, kam její muž každou noc odjíždí. Vypravila se do stáje, aby si nachystala svého nejoblíbenějšího koně.

„Dobrý večer, královno”, povídá Lubomír, který měl tu noc službu ve stájích. „Kam jsi se vypravila tak v noci a sama?”podivil se. Barunka celá rozechvělá vyprávěla Lubomírovi o svém neštěstí. Lubomír ji pozorně vyslechl a pravil: „ Pomohu ti, královno, nepustím tě samotnou na tak dlouhou cestu. A kdo ví, jaké nebezpečí tam na tebe čeká! Vyrazíme spolu, jakmile hodiny odbijí půlnoc!” A tak se také stalo. Jeli cestou necestou, přes hory a doly, až objevily tajemný hrad, kam každou noc mladý král zmizel. Zaklepaly na kouzelnou bránu, kostlivec je vpustil dovnitř a dostali se na první nádvoří: tam tancovala všechna strašidla a skřítkové. Prošli na druhé nádvoří.Tam už se královna začala bát. Zlé ježibaby tam vařily své jedy, čarodějové a jejich učni zkoušeli nová kouzla a bílé paní chodily kolem po nádvoří. Lubomír uchopil Barunku za ruku a pevně ji k sobě přitiskl. Barunka dostala obrovský strach. Každou chvíli někde vyšlehl oheň, zaburácel hrom, objevila se tajuplná kouzla a strašidelné zvuky.

Ještě horší podívaná čekala na Barunku na třetím nádvoří! Sotva vešli, Barunka zůstala stát jako přikována k zemi. Co nevidí: její manžel s vlčí hlavou a lvím tělem trhá kolem sebe vše živé, co vidí. Lubomír neztrácel duchapřítomnost. Rychle chytil Barunku do náruče a odnesl ji do bezpečí. „Počkej, na mně, královno, brzy se vrátím!”
„Nechoď, prosím, pryč, mám o tebe strach!”
„Nic se neboj, má paní, již ti nehrozí nebezpečí! Vrátím se tam a přemohu zlo na zemi!” řekl Lubomír, uchopil meč a šel. Prošel první i druhé nádvoří, avšak na třetím nádvoří ho čekalo nemilé překvapení. Král s vlčí hlavou již povraždil vše živé a teď se chystá na Lubomíra. Nastal nerovný boj. Lubomír ztratil meč a později i štít. V rozhodujícím okamžiku si vzpomněl na dýku. Vytasil ji a jednou ranou zasáhl netvora přímo do srdce! Vyčerpaný se vracel k Barunce.
„ Děkuji ti, statečný mládenče,” řekla královna a mile se na Lubomíra usmála. „Bez tebe bych se ještě dlouho trápila a kdo ví, jak by můj osud skončil! Za odměnu si přej, co chceš!”

„Chci tebe za ženu, Barunko, ochráním tě a slibuju, že ti budu dobrým mužem!” odpověděl princ. A tak se také stalo. Brzy se na zámku slavila převeliká svatba; sedm dní a sedm nocí se pilo a hodovalo. A za rok na to se Barunce a Lubomírovi narodilo krásné děťátko. A jestli neumřeli, žijí si na zámku spokojeně dodnes.

The post Tři sudičky appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.