okno – Školáci.com – pro rodiče a učitele

Zamrzlé okno

redakce — Wed, 01 Feb 2017 07:35:14 +0000

Venku zima, teplo v bytě,
mrazík souká bílé nitě,
krajkářky jim vážou kličky,
vinou nitě na paličky.

Příze hora, práce moc,
paličkují celou noc.
Než se ráno vzbudí Majka,
bude okno samá krajka.

Zdena Brožová

The post Zamrzlé okno appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

O ptáčkovi zpěváčkovi

redakce — Fri, 01 Jul 2016 04:31:29 +0000

Podzimní vítr se divoce prohání v ulicích. Pestře zbarvené listí víří ve vzduchu a létá společně s ptáky jakoby o závod. Jedno okno ve vysokém šedivém domě na ulici je dokořán a visí na něm ptačí klec. V kleci sedí na bidýlku bez pohnutí ptáček zpěváček a vyhlíží ven. Patří rodině, která se do města přistěhovala z jedné daleké země, ve které bývá zvykem chovat ptáky v klecích. Mnozí ptáci si už na takový osud zvykli, nevadí jim život v kleci, a tak každý nový den vítají veselým prozpěvováním. Někteří ptáci však – jako například náš ptáček – život v nesvobodě, život v kleci, snášejí velice těžko. Oněmí a ani ty nejlepší pochoutky nebo přemlouvání je nepřimějí ke zpěvu. Nezpívají, ani když jejich majitelé vysedávají celé hodiny u klícky a sami jim předzpěvují.
Ptáček zpěváček sedí nehybně na bidýlku a je smutný. Vždy když se ráno v okně objeví první sluneční paprsky, zesmutní ještě víc. Neodbytně touží být zase volný, rád by vzlétl vstříc slunci. Smutek ho téměř dusí.
Není schopen vydat ze sebe ani hlásek. Jeho trápení a žal jsou němé, není je slyšet.
Jednou když mu dítě z rodiny čistilo klec, zapomnělo ji znovu zavřít. Okno bylo dokořán a nebe bylo modré jako moře. Ptáček prudce máchnul křidélky proti nedovřeným dvířkám, klec se otevřela a on byl konečně volný.
Poletoval nad městem, nad řekou i nad lukami a lesy, které město obklopují. Poletoval a chytal mouchy létající kolem něho. Přímo se opájel pocitem volnosti a svobody.
Právě když přelétal nad obrovským stromem s nádherně zbarveným listím, začal zpívat. Zpíval a trylkoval tak krásně, až se na něj smálo i samo slunce. Zpíval tak radostně, že se lidé na ulici zastavovali a poslouchali. Chtěli spatřit toho zázračného zpěváčka, ale viděli jen vířivý bod na nebi.
Pojednou se začalo smrákat, nastával večer a ptáček zpěváček začínal být unavený. Rozhodl se proto najít si nějaké místečko k přenocování. Do klece se však nechtěl za žádnou cenu vrátit.
V jednom parku, který se nacházel jako oáza klidu uprostřed města, objevil vysoký strom. Rostl tu odnepaměti, stál tu už dávno předtím, než se začalo stavět město. Tehdy tu nerostl sám, ale byl uprostřed hlubokých lesů, ve kterých ještě lovíval král. A tento strom jako jediný přežil do dneška.
V jeho rozložitých větvích si ptáček zpěváček našel místečko, do kterého postupně snášel vhodná stébla trav, peří i listí, až z nich postavil hnízdo. Vystlal je nejjemnějším mechem. Když hnízdo dokončil, uložil se v něm spokojeně ke spánu a řekl si: „Je tu nádherně, příjemně a teplo.“

Ptáček zpěváček je unavený, cítí se unaveně a těžce.
Těžké jsou také jeho nohy a křídla.
I ty můžeš cítit, jak je těžký.
Tělo má těžké, úplně těžké a unavené.
V hnízdečku je příjemně a teplo.
Zkus si, jak je v hnízdě teplo.
Ptáček v něm leží v teple a bezpečí.
Cítí se ve svém hnízdě jistě a bezpečně.
Sní o svobodě a zpívání.
V hnízdě je příjemně teplo.
I ty můžeš cítit, jak hřejivě a útulně v něm je.
Cítíš se v teple, bezpečně a jistě.¨
Zdají se ti překrásné sny.

The post O ptáčkovi zpěváčkovi appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Okno aplikace

martina — Mon, 01 Oct 2012 13:46:59 +0000

V prezentaci se žák seznámí s oknem spuštěné aplikace, s panely nabídek a nástrojů. Pozná dialogové okno a možnosti řešení situace. Na závěr prezentace má připraveny k samostatné práci úkoly, ve kterých spouští aplikace a odpovídá na dotazy v dialogovém okně.

Očekávaný výstup: využívá základní standardní funkce počítače a jeho nejběžnější periferie

Okno aplikace.ppt

ŠÁRA, Lubomír. Okno aplikace. Metodický portál : Digitální učební materiály [online]. 17. 02. 2009, [cit. 2012-10-01]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785.

The post Okno aplikace appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Pověsti o rychnovském kopci a jeho tajuplných místech

redakce — Sun, 03 Jul 2011 12:03:11 +0000

Rychnovští osadníci vzhlíželi od pradávna na zalesněný kopec, vypínající se nad dědinou po východní straně, jako na posvátnou horu, plnou krás, záhad a tajů. Je zde snad opravdu něco podivuhodného, když bájivá činnost lidová opředla vrch v dávných dobách i později pověstmi a dokonce i tvrzeními, že v těch místech docházelo k zázračným uzdravením.

Ve starších spisech se připomíná, že na vrcholu kopce bývala jezírka. Ještě nyní jsou tam prohlubně, dvě menší a jedna větší, v nichž se donedávna udržovala stálá voda. Na Rychnovském kopci se prý donedávna včelařilo. Poddaní osadníci si tam stavěli z jara s povolením vrchnosti své kláty se včelami a ponechávali je tam po celé léto. O včelaření na kopci je zmínka již v roce 1548.

Píše se také o zvláštním jevu na kopci. Podle zápisů ve staré školní kronice tvrdili staří lidé, že na kopci bylo někdy slyšet z velké hloubky jakési dunění či detonace. Geologové vysvětlovali tento jev tím, že v zemském nitru není ještě ukončeno tvoření pohoří, nebo že dunění je způsobováno tlakem podzemních plynů.

Mimoto staří lidé vykládali o další zajímavosti. Když prý za svého mládí pozorovali od Mariánské studánky na Rychnovském kopci krajinu, bylo prý vidět sotva vrchol věže z tatenického kostela,kdežto nyní je prý vidět věž až po okno. Zakládá li se toto tvrzení na pravdě, pak lze míti za to, že vrstvy zemských hornin mezi oběma místy změnily svou polohu co do výšky posouváním zemských vrstev ve větších hloubkách. S tím může souviset i dunění.

V lidové tradici se vrchol kopce nazýval „mořským hřebenem” a někteří geologové považují jezírka na něm za zbytky pravěkých moří,která kopec obklopovala. Bylo to miocénní moře v dobách třetihorních? Zálivy tohoto moře sahaly od jihu až do roviny k Lanškrounu a k Ústí nad Orlicí. Přibližnou hladinu tohoto moře představuje přibližně vrstevnice 400 metrů. Rychnovský vrch vyčníval z moře do výšky něco přes 100 metrů, měl-li ovšem tehdy nynější podobu.

V roce 1880 zaznamenal nadučitel Johann Wittmann pověst o mořském hřebenu:
Na Rychnovském kopci kdysi v temné minulosti stával zámek. Bydlela v něm žena, která prováděla hrůzostrašné čarodějnictví. Svými čáry způsobovala lidem v celém okolí mnoho škod, zejména dobytku. Za své počínání se jednoho dne za trest s celým zámkem propadla do země.

Johann Wittmann píše o Rychnovském kopci ve školní kronice:
Na vrcholu kopce ve výšce 529 metrů nad mořem,uprostřed vzrostlého lesa, je velká louka, která se sklání k severu. O něco dále k jihu se nacházejí tři menší prohlubně ve tvaru mísy s napolo vyschlým bahniskem, které tvoří mokřinu, zarostlou ostřinou a mechem. Kolem dokola vládne úplné ticho a mlčení přírody. To u vnímavého člověka vyvolává melancholickou náladu. Místo kolem mokřin je považováno za středisko hukotu, který bývá někdy ze zemské hloubky slyšet, nejčastěji v létě za suchého a teplého počasí. Praví se, že hukot, vycházející ze země, bylo slyšet i v okolí kopce.

The post Pověsti o rychnovském kopci a jeho tajuplných místech appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Tři přadleny

redakce — Sun, 10 Aug 2008 17:35:01 +0000

Byla jedna líná dívka a ani za nic nechtěla přísti, matka ji mohla říkat, co chtěla, ale nic s ní nepořídila. Konečně se jednou matka velmi rozezlila, dceru tak zbila, že Adlinka hlasitě naříkala. Zrovna jela kolem královna, a když ten nářek slyšela, nechala zastavit, vešla do domu a zeptala se matky, proč dceru bije, že je nářek až na cestu slyšet. Tu se matka zastyděla, že by měla o lenosti své dcery povídat, a tak pravila: “Nemohu Adlinku od předení odtrhnout, chce stále jen příst, ale já jsem chudá a kde mám stále ten len brát?” Tu odvětila královna: „Nic neslyším raději než o předení a nejsem spokojenější, než když slyším vrčení kolovrátků. Dej mi svoji dceru na zámek, já mám lnu dost, tam může příst, co ji srdce ráčí:” Matka byla spokojena a tak si královna dcerku vzala.Když byli na zámek přijeli, zavedla královna Adlinku do tří komnat, které byly plné krásného lnu. „Nyní spřeď tenhle len,” řekla královna: „a když budeš brzy hotova, pak ti dám svého syna za muže; jsi sice chudá, ale dostatečným věnem je tvoje nepřekonatelná píle.” Tu se dívka velmi polekala, neboť přísti len přeci neuměla, a celých tři sta let by trvalo to předení, i kdyby od rána do večera u toho seděla. Když nyní osaměla, začala plakat a seděla tak tři dny, aniž by ruku k dílu přiložila.

Třetího dne přišla královna, ale viděla, že ještě nic spředeno nebylo. Velmi se podivila, ale Adlinka se vymlouvala, že se ji po matce a domovu stýskalo a ještě začít nemohla. To královna pochopila, avšak na odchodu ji pravila: „Zítra ale už s prací začni!” Když Adlinka opět osaměla, věděla, že ji pomoci ani rady není a opět se usedavě rozplakala. Tu uviděla skrze okno, u kterého byla seděla, tři ženy přicházet, jedna měla velkou plochou nohu, ta druhá měla příliš velký dolní ret, který ji až na bradu sahal, a ta třetí měla velmi široký palec. Ty tři zůstaly pod oknem stát, dívaly se nahoru na dívku a ptaly se jí, copak jí schází. Ona jim o svém trápení vypověděla, a tu ji ony nabídly pomoc: „Když nás pozveš na svatbu, nebudeš se za nás stydět a svými kmotřičkami nás nazveš, a ke svému stolu posadíš, pak mi ti všechen ten len za krátký čas spředeme.” „Ze srdce ráda,” zaradovala se Adlinka: „pojďte dovnitř a můžete hned začít.”

Tak vešly ty podivné ženy dovnitř, udělaly si v první komnatě místo, kam se posadily a jaly se přísti. Ta první tahala vlákno a točila nohou kolovrátkem, ta druhá vlákno slinila, ta třetí vlákno natáčela na vřetánka a tloukla palcem o stůl, a vždy když uhodila, plné vřetánko tenounké příze na hromadu padlo. Před královnou Adlinka přadleny ukryla a ukázala ji jen napředenou přízi, královniny pochvaly konce nebraly. Když byla první komnata prázdná, šly do druhé, nakonec do třetí. a brzy bylo vše spředeno. Tu ty tři přadlenky zmizely a předtím dívce řekly: „Nezapomeň, co jsi slíbila a hodně štěstí ti to přinese.”

Adlinka královně prázdné komnaty a obrovské hromady příze ukázala, královna hned velkou svatbu vystrojila, a ženich se potěšil, že tak pilnou a rozumnou dívku za ženu dostane, a velmi se do ní zamiloval. „Mám tři kmotřičky.” řekla dívka: „a moc dobrého pro mne udělaly, a já na ně nechci ani ve svém štěstí zapomenout. Dovolte mi, abych je na svatbu pozvala a ke svému stolu posadila.” Královna i princ ji odvětili: „Proč bychom ti to nedovolili?”

A když ta slavnost začala, vešli do sálu ty tři podivuhodné přadlenky v krásných krojích a nevěsta pravila: „Buďte vítány, milované kmotřičky.” „Ach.” řekl ženich: „ Copak to máš za ošklivé kmotřičky?”

Šel k té, co měla plochou nohu. a ptal se: „Od čeho máte takovou nohu? „Od kolovrátku vrtění.” řekla kmotra.

Pak šel k té s tím velký dolním rtem: „Od čeho mate tak velký spodní ret?” „Od příze slinění.” řekla kmotra.

A nakonec šel k té třetí: „Od čeho máte tak velký palec?” „Od příze navíjení.” řekla kmotra.

Tu se princ velmi polekal a řekl si, že své ženě už nikdy více přísti nedovolí, aby se mu taky takto nezohavila. A bylo po předení.

The post Tři přadleny appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.