Uprostred horského skalného masívu vytryskol prameň.
„Och, ako je na svete krásne.“ zahučala nadšene voda. „A tá obloha. A tie oblaky. Nádhera!“
„Čo tu chceš!? Čo tu hľadáš?!“ zadunela skala. „Toto je moje panstvo. Táto zem patrí mne! Aj tie oblaky! Dokonca aj celé šíre nebo! Všetko je moje! Ty tu nemáš miesto!“
„Ale, ak ma tu necháš, prilákam ti Celý článek »
Hop punčoško na nohu
já ti trochu pomohu,
nejdřív špička, potom pata,
ať jsem hotov dřív než táta.
Celý článek »
Jaro ladí ptáčkům noty,
chce se nám ven ze samoty.
Vrabci první mezi ptáky
hrají si zas na rošťáky.
Děti plné dobré vůle,
jdou se dívat na bledule.
Z hor se chladné vody řinou,
schováme se pod peřinou.
Až se louka zazelená,
kleknu si tam na kolena,
natrhám si kvíteček,
upletu si věneček.
Jaro už otvírá
strakaté dveře.
Vstaňte rychle od oběda
nebo od večeře,
snídani nechte snídaní,
do dlaní
naberte kuličky na hraní,
vemte si švihadlo,
když vás to napadlo,
namažte máslem dva krajíce,
obujte toulavé střevíce,
v klusu
pošlete sluníčku pusu.
A pak se aspoň na chvíli
hoňte za motýly
na louce okolo keře.
Jaro už otvírá
strakaté dveře.
Byla zima – teď tu není,
schovala se pod kamení.
Pak utekla do dáli,
kde sluníčko nepálí.
Schoval se do trávy
duhový míč,
udělal baf
a už je pryč.
Utekl i rychlé včelce
a teď dělá kotrmelce.
Potom skočil do rybníka,
chytíme ho, uličníka!
Boty, boty, botičky,
co vy se mě natrápíte.
Pročpak máte tkaničky,
a proč samy nechodíte?
 FB stránky |
 FB skupina |
 Přidej se |
