Až půjdu do školy, tam do té velké,
budu mít aktovku, do ní se vejde:
pouzdro, sešity, knihy a barvičky,
v ruce si ponesu pytlíček na cvičky.
Ve třídě každý své místo má,
těším se, až budu žák 1. A!
Až půjdu do školy, tam do té velké,
budu mít aktovku, do ní se vejde:
pouzdro, sešity, knihy a barvičky,
v ruce si ponesu pytlíček na cvičky.
Ve třídě každý své místo má,
těším se, až budu žák 1. A!
Byly jedny neposedné nožky. Možná to byly Vašíkovy nebo Vendulčiny? Zkrátka byly samý běh, skok ani na chvilku se nechtěly zastavit. Přeskakovaly kaluže, běhaly do kopečka a z kopečka, skákaly chvíli po pravé noze a chvíli zas po levé, hopsaly a smály se až slzely.
Marně jim všichni říkaly, dejte pozor! Ať nezakopnete! Ať neupadnete!
Kdepak, nedaly si říct, nekoukaly na cestu a bum! Odřely si koleno.
Celý článek »
Alenka jde kolem plotu.
Co to pípá? Co to je?
Za plotem se něco hýbá,
nedá jí to pokoje.
Celý článek »
Na polici pod oknem stály dvě láhve. Jedna plastová od octu a jedna skleněná od oleje. Ty láhve tam stály a dívaly se z okna. Každé pondělí kolem toho okna projelo popelářské auto a to se těm lahvím moc líbilo. Pokaždé si o tom povídaly.
„Jé to bude prima až se jednou svezeme tím popelářským autem“, řekla ta plastová láhev od octu, ale skleněná láhev od oleje se jenom ušklíbla. Celý článek »
Žila jednou jedna krásná dívka jménem Sněhurka. Byla skutečně nádherná. Maminka by z ní měla určitě radost, ale maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla také moc krásná, ale také zlá.
Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: Celý článek »
Podle dávných legend se pod vysokým labským břehem, kde se dodnes říká „Na starém zámku“, v pradávných časech s oblibou koupávala bájná kněžna Libuše. Ta totiž, jak dokládají další legendy, v tomto kraji pobývala velice často. K podobným účelům využívala čistotu milující vládkyně i nedalekou tůň zvanou Kukaň, jejíhož dna prý nikdo nemohl dosáhnout. Při jedné z vodních Celý článek »
Dej mi, kmotře, hrnek medu,
líp už prosit nedovedu.
Mláďata mně churaví,
med je dobrý pro zdraví.
Letěl bílý motýlek kolem mlýnice,
viděla ho u mlýna bílá slepice.
Slepice se divila, že je také bílý,
hned se ptala motýla, kde ho nabílili.
Do ulice nakukují přes ploty,
zda už kluci nosí krátké kalhoty.
A maminkám v parku
nakukují do kočárků.
(Černík Michal)

Tři ovečky, Kudrnka, Kulíšek a Kopýtko žijí spokojeně na louce, kde dělají to, co ovce obvykle dělají. Pasou se, vyhřívají se na sluníčku, trochu si zdřímnou, pak se zase pasou.
Jednoho dne začne pršet. Prší a prší a voda stoupá, je jim už po kolena a nemohou se pást, protože tráva je pod vodou. Podaří se jim dostat na Noemovu archu s ostatními zvířaty, vyzrát na vlka, medvěda a lva?
Veselý a humorný příběh o přátelství, důvtipu a o tom, že je vždy dobré si navzájem pomáhat.
Autor: Michael Engler
Ilustrace: Henning Löhlein
Překlad: Viola Somogyi
36 s., vázaná, 235 Kč, zakoupíte na www.portal.cz
Michael Engler je německý autor dětských knih. Studoval vizuální komunikaci v Düsseldorfu a zpočátku pracoval jako scenárista a ilustrátor, poté několik let jako umělecký ředitel v reklamních agenturách. Dnes žije jako autor na volné noze v Düsseldorfu a píše obrázkové knihy, knihy pro děti a mládež, hry a rozhlasové hry.
Henning Löhlein je německý ilustrátor.