„Zajíček ve své jamce, sedí sám, sedí sám.
Ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati, hbitě skoč a vyskoč.“
Popěvek o zajíčkovi zná každý, ale nikdo už neví, proč zajíček seděl ve své jamce sám. On se na to asi ani nikdo nezeptal. Možná se to dozvíš, tak se hezky posaď a poslouchej. Já ti povím pohádku. Dnes bude o smutném zajíčkovi.
…
„Takhle se to dělá,“ poučuje synka matka – vrána: „musíš otevřít zobák a pořádně kráknout.“ Malý rozčepýřený vráňák otevře zobák, ale vyjde z něj jen: „Láááááááá,“ „To snad není pravda,“ bije se matka-vrána křídlem do hlavy a vříská: „ Jediný syn, můj jediný syn a on si zamane, že snad bude slavíkem. Taková ostuda. Taková hanba.“ Malé vráně mělo skoro slzy na krajíčku: „Když… když já to jinak neumím.“ Matka se zamračila a dala vráněti záhlavec levým křídlem: „Jsi lajdák, tím to je.“ A odešla do kuchyně připravovat večeři, přitom si zlostně mumlala pod peří u zobáku.
…
Kdysi dávno, když na Zemi ještě neřádilo tornádo zvané civilizace, rostl na jednom místě les. Od obzoru k obzoru, nesmírně obrovský les. Žila v něm spousta zvířat a stromů, ale přeci jen převládaly jahodovníky. Tento les by se nám, lidem, zdál docela obyčejný, ale vládl magickou silou. Vládce tohoto lesa spravoval svou říši spravedlivě a moudře. Vše zářilo štěstím, ale to nemohlo trvat věčně.
…
Pohádky neodmyslitelně patří k dětství a jejich kouzlu podléhají další a další generace. Lidové pohádky se předávaly po staletí ústně, jejich vyprávění spolu s teplem kamen vytvářelo tu správnou rodinnou (někdy trochu i tajemnou) atmosféru. Pohádky měly děti nejen bavit, ale také vychovávat. Dozvídaly se v nich, jak se chovat k rodičům, jak si vybrat životního partnera, co je v životě nejdůležitější.
…
Malý Honzík chodil rád na procházky s tátou. Procházeli se spolu po okolí jejich vesnického domečku a Honzíka zajímalo úplně všechno. Měl rád vláčky a traktůrky, pejsky, slepičky, funící ježečky, zaparkovaná auta, popelnice i vrčící transformátor na sloupu elektrického vedení, ale ze všeho nejvíce ho uchvátily ventilové a hydrantové poklopy. K čemu že vlastně slouží? Jsou to …
Chudá dívka neměla ani otce, ani matku. Jednou při zametání našla stříbrný peníz. Za tu minci si koupila košíček a šla sbírat jahody. V lese ji zastihla noc. Děvče převrátilo košíček a vlezlo si do něj, aby přenocovalo.
Najednou přiletěl motýl a ptal se, zda smí pod střechu. Dívka odpověděla: „No tak vejdi, pro tebe tu ještě kousek místa je.“
…
O živé vodě (Jitka Janečková)
Byl jednou jeden starý a nemocný král a ten si jednoho dne zavolal své tři syny a řekl: „Jsem starý a nemocný, ale ještě nechci umřít. Který z vás mi ze světa přinese živou vodu, ten zdědí moji říši a stane se králem.“
Synové vyslechli otcova slova, a protože byli svorní a dbalí práva, vydal se do světa nejprve ten prvorozený. Jel a jel, až přijel na kraj hlubokého černého lesa, kde potkal stařenku s nůší a kosou, která šla na trávu a ptala se ho, kdeže se tu vzal a co tu pohledává. „Hledám živou vodu, matičko. Můj otec je starý a nemocný král, ale ještě nechce zemřít.“ „Vím, kde najdeš živou vodu. Za tímto lesem stojí …
Stojí v lese domek malý,
do tmy svítí okna v dáli.
Je z pohádky nebo není?
Třeba se v něm čerti žení,
anebo tam po setmění
slaví svoje posvícení?
Tisíc vůní láká dál…
Kdopak by jim odolal? …
Byli jednou psí maminka a psí tatínek a těm se narodila tři roztomilá štěňátka. Nejstarší pojmenovali Lesan, mladší byla Adélka a nejmladší Broník. Štěňátka rostla jako z vody a jednoho rána jim máma pověděla: „Moji milí, už pěkně ťapete, i to štěkání by bylo docela v pořádku, ale to nám pejskům nestačí. Pořádný pes musí být rychlý jako vítr, přes překážky skákat jako klokan, plazit se jako had a ještě spoustu dalších věcí. Ode dneška budete mít navíc podvečerní cvičení.“
Štěňátka začala reptat: „Cože? Podvečerní cvičení? To nás teda ale vůbec nebude bavit. To my raději čmucháme, hrajeme si a honíme kočky.“ Ale maminka je hned zpražila: „Tak to se milá štěňátka pletete. Ještě vám toho moc schází do pořádného …
Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby …
