Pohádka, kterou můžete použít při práci s dětmi, při prožitkovém učení o podzimu.
Na okraji zahrady stál uschlý strom. Celý rok chodil pejsek / kočička, krtek, chlapec, holčička apod./ okolo a nevšiml si ho. Jednou ráno se u něho zastaví a dívá se na něj.“ Jé ten je smutný, vůbec se mi nelíbí.“ Povídá si. Když se tak dívá na ostatní stromy jak se jejich listí krásně zbarvuje je mu toho stromu opravdu líto. Celý článek »
Medvěd klepe peřinu,
(stoj + lehce se klepeme do zadečku)
už se chystá na zimu,
(stoj + lehce se klepeme do zadečku)
záležet si musí dát,
(stoj + hlava „ANO“)
až do jara bude spát,
(stoj + šeptat)
Celý článek »
Bydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala.
Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní Celý článek »
V polovině listopadu vlček kožich šije,
po večerech u lampičky šípkoví čaj pije.
Kvíčala ho pošťuchuje, štípe ho do čumáčku,
špulky nití ožužlává, vypíná mu žehličku.
Nedaleko od Klipce, směrem jihozápadním nesou pozemky název Kobylnice a U Studně. Některé skutečnosti naznačují, že mohla v lokalitě stávat v minulosti osada, která zanikla podobně jako nedaleké Popovice. Podle tradice se vyorávaly v těchto místech zbytky základů staveb a byly tu znatelné stopy po mlatech ve stodolách. Podle vypravování pana Františka Pohanky se zde na poli propadl Hoffmanovi z Velimi kůň. Lidé při zjišťování hloubky propadliny dlouhým bidlem zjistili, že to je hluboká zasypaná studna.
Ke vzniku města se váže hned několik pověstí. Tato pověst je jednou z mnoha, které si lidé předávali z generace na generaci. Historicky lze doložit snad jen fakt, že v letech 1224 – 1225 byl pražským biskupem Pelhřim (Peregrin) z Vartenberka. Jedna z pověstí hovoří o tom, že biskup Peregrin, který se při své pouti do Říma v letech 1225 – 1226 zastavil u studánky Belky, byl natolik okouzlen krásou krajiny, že zde založil město, které nazval svým jménem – Pelhřimov. Pelhřimovští měšťané mu zachovali věčnou vzpomínku tím, že jeho siluetu umístili do svého městského znaku. Celý článek »
Vašku, nač máš tašku?
Kam jdeš, Vašku? Do školy.
Co to neseš? Úkoly.
Hrušky nemáš Vašku? Mám jich plnou tašku.
Pověst o „věčném židu“. Je tomu již asi 20 let, když vyšed ze školní budovy spatřil jsem na náměstí shluk lidí, kteří hleděli ke Štěpánovu. A k mé otázce, proč zde stojí, dali za odpověď, že čekají – čerta. „Navštívil již,“ tak pravili, „tolik a tolik kostelů (!), a teď prý ho vedou v řetězech na Štěpánov z Chlumečka.“ Kde vzala se najednou pověst ta neobyčejný, nemohl jsem zjistiti. Ale jisto jest, že v jiné podobě trvá již od 16. století. Jen že místo čerta mysliti si musíme Ahasvera, věčného žida. Celý článek »
Najdeš-li rampouch v jeskyni, nesmíš na něj sáhnout,
protože bys mohl zchladnout.
Ani jenom na vteřinu, protože bys dostal rýmu.
Autorka: Ida (8 let)
Jeho ostré bodliny
zježily se do zimy.
Za chvíli už bude spát
celou zimu, to on rád.
Celý článek »
 FB stránky |
 FB skupina |
 Přidej se |
