Maminka si našla práci ve velké továrně, a aby Jirka nemusel být doma sám, dala ho do mateřské školky.
Jirka se moc těšil. Tolik známých dětí, a kolik ještě neznámých! Děti z ulice mu o školce vyprávěly už dříve, když si s nimi hrál na hřišti, a teď tam konečně bude s nimi!
A už je ráno, už jde s maminkou do školky, už si hraje s dětmi, a co krásných a velikých hraček je tu! Hrají si, zpívají, cvičí-až dostanou veliký hlad, ale žádný strach, jídlo je připraveno! Paní učitelka to hlásí a vede děti do umývárny.
To je krásná umývárna! Malá umyvadélka, všichni, i ti nejmenší do nich dosáhnou. Sami smějí pustit teplou vodu, každé dítě si vezme své mýdlo a šplouchá se ve vodě. Jirka otáčí všemi kohoutky a běhá od jednoho umyvadla k druhému. Ale umývat se? Na co, vždyť nemám ruce špinavé! Když si děti hrají na dvoře, to jsou jinak černé, od sazí.
„Jirko, pěkně se umyj!“ říká paní učitelka.
„Vždyť nejsem špinavý,“ udiveně odporuje Jirka.
„Ovšem že nejsi tak špinavý jako kominík, ale přeci jen sis hrál s míčkem, který se dotýkal podlahy, rukama jsi sahal po zábradlí, po zemi, po různých věcech, a ty nejsou tak čisté jako nádobí a jídlo.“ Odpověděla paní učitelka.
„Ale já si doma před jídlem nemusím mýt ruce,“ pokoušel se Jiřík o poslední odpor.
„Víš co, Jirko? Teď si honem běž umýt ruce jako ostatní děti a po obědě vám povím, proč si musíme před jídlem mýt ruce.“ Ukončila paní učitelka. A opravdu, po jídle jim začala vyprávět různé povídky.
(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)
