Uspávanka
Hajej, moje sluníčko,
prospinkej se maličko.
Maminka ti zazpívá,
pak tvůj spánek ohlídá.
…
Hajej, moje sluníčko,
prospinkej se maličko.
Maminka ti zazpívá,
pak tvůj spánek ohlídá.
…
Byl jeden orchestr a v něm hrálo spousta hudebních nástrojů. Housle, violončelo, buben, činely, hoboj, lesní roh, klavír a také jedna flétna.
Ten orchestr byl velmi známý a slavný, pořádal hodně koncertů. Všechny nástroje hrály dobře a hezky jenom flétna si začala myslet, že hraje ze všech nástrojů nejlépe. Sláva jí stoupla do hlavy a zpychla. Jednoho dne se rozhodla, že bude hrát mnohem hlasitěji než doteď, aby ji bylo víc slyšet a každý aby uznal, že je ze všech nástrojů nejtalentovanější. …
Byla jedna pohádková knížka. Byly v ní pohádky, které mají děti moc rády. Také si ji děti pořád četly, ale jí to nestačilo. Chtěla, aby si děti četly jenom ji a žádné další knížky. Zlobila se, když sáhly v polici po jiné, žárlila na ně, a tak jednou ta knížka dostala nápad a já myslím, že to byl pěkně hloupý nápad. Všechny pohádky změnila. Vymýšlela si nové zápletky a co hlavně. Všechny pohádky skončily špatně. Červenou Karkulku ani babičku nikdo nezachránil, Budulínek zůstal napořád v liščím doupěti, Smolíčka Pacholíčka jelen neslyšel a takto to bylo ve všech pohádkách. …
V obchodě na polici s nápoji stála plastová láhev s vodou. Bylo na ní napsáno: “Zdravá voda s bublinkami”, a tak jí budeme říkat Bublinka.
Jednou večer přišel do prodejny kluk, měl velikou žízeň. Šel rovnou k regálu s vodami, vzal si naši Bublinku do košíku a u pokladny zaplatil. V parku si sedl na lavičku, vodu z láhve naráz vypil a prázdnou Bublinku zahodil do trávy. Jéjé tam se jí nelíbilo, přes den na ni pálilo sluníčko, létali vosy a komáři a v noci, no v noci jí byla velikánská zima. Také pršelo a Bublinka byla celá mokrá a špinavá od bláta.
…
Do ZOO se tiše vloupu,
osvobodím opice.
Z Brna ráno vyrazíme,
večer už jsme v Africe.
Náš pan doktor Karel Novák
bydlí vedle v ulici,
ráno míří ke středisku
ve sportovní čepici.
Když tam přijdu, hned mi poví:
„Teď si poslechnu tvůj dech.“
A pak něco stříbrného
zastudí mě na zádech.
Řeknu Á a náš pan doktor
koukne a hned za chvíli
pozná, jestli se v mém krku
usadily bacily.
Mamince dá recept na lék,
řekne: „Nesmí chodit ven!
Léky, čaj a vitamíny,
na kontrolu za týden.“
Já mám jednu starší sestru,
není to však sestřička,
ta, co umí jak pan doktor
pofoukat nám bebíčka.
Injekcí se nebojíme,
je to jenom včelička,
hlavně, že se na nás při tom
směje milá sestřička.
Já mám jednu starší sestru,
není to však sestřička,
ta, co umí jak pan doktor
pofoukat nám bebíčka.
Injekcí se nebojíme,
je to jenom včelička,
hlavně, že se na nás při tom
směje milá sestřička.
Nejhezčí muzika pro hříbata,
je ranní luční bumtarata.
Kopýtky bubnují vesele
na buben z trávy a jetele.
V dobách temného středověku, kdy v místech dnešního Českého Krumlova neleželo ani město ani hrad, se v údolí řeky Vltavy rozprostíraly rozsáhlé temné hvozdy, kterými vedla obchodní stezka z Rakous do českého vnitrozemí. A právě na skále nad říčním brodem v lesích měli své sídlo loupežníci a lapkové, zkrátka lotři, kteří přepadávali a olupovali pocestné i kupecké vozy, projíždějící lesnatým krajem. Ovšem …
Napsal ji Alois Jirásek podle vyprávění svého přítele Mikoláše Alše. Tato příhoda žije ve zdejší krajině v několika verzích lidového vyprávění a Červený kříž ve vrážských lesích a tři stejné kapličky, postavené v pravidelném trojúhelníku kolem Cerhonic, jsou trvalou připomínkou krvavé události, k níž dala podnět nešťastná lidská lakota. Na opuštěné, bažinatém místě v lesích se odehrála tragédie tří Francouzek v době francouzsko rakouské války v roce 1742. Po porážce francouzské armády 23. května 1742 u Českých Budějovic rakouskými vojsky, pod vedením knížete Lobkovice, ustupovali Francouzi z Písku přes Mirotice, Rakovice a Mirovice. …