Úvod:
V chaloupce u lesa je jeden domeček,
v něm bydlí s kocourem kouzelný dědeček.
Kouzelný dědeček má tajemnou moc,
vypráví pohádky na dobrou noc.
Skřítkové je dětem po světě roznáší,
pohádky roznáší ve kterých nestraší.
Skřítkové čekají na další pohádku dědečku,
vyprávěj o princezně na hrášku. …
Jednoho překrásného letního dne se setkaly v záhonu vonných růží dvě červené berušky, které si vyletěly za potravou. Tuze rády si pochutnávaly na malých mšičkách, jimiž byly všechny ty krásné, voňavé růžičky napadeny. Květy růží se tuze zaradovaly a byly rády, že jim obě berušky od mšic aspoň malinko odlehčí, neboť jim ničily všechnu tu jejich krásu, na níž byly růže pyšné a ty zatracené mšice jim jen znepříjemňovaly jejich růst.
…
Přišel podzim. Stromy si oblékly barevné listí a z polí šlo slyšet hlasité krákání havranů. To brzo přiletí na náš dvorek i havran Ivan, radoval se Toník a utíkal rychle domů ze školy. Měl pravdu. U slepičího kurníku zobal spolu se slepicemi zrní i jejich kamarád havran Ivan. Havran Ivan přiletěl z východu, stráví tady celou zimu a s jarem se zase navrátí do své domoviny. A jako každý rok nezapomněl na svůj druhý domov a na svého kamaráda Toníka. Už tady létal třetím rokem a Toník s tatínkem pro něj najdou vždycky něco dobrého. Ať už je to suchý chleba anebo zbytky od oběda. …
Byla jedna zápalka, celá bílá, jen hlavičku měla černou. Ležela v krabičce spolu se svými sestřičkami. Bylo jí dobře, ale ještě nevěděla, co jí čeká.
Krabičku se zápalkami odvezli do obchodu, kde si ji koupila maminka jedné holčičky. Spěchala domů, jednu zápalku vytáhla, škrtla o krabičku a už měla oheň! Zapálila jím třísky v krbu, aby bylo teplo. Oheň se brzy rozehřál, ale nemohl nikoho spálit, protože na kamna nikdo nesahal-všichni věděli, že to pálí! …
Na paloučku žil zajíček Hopsálek, byl moc pilný a pracovitý. Sbíral si jídlo a spravoval domeček. Na té samé mýtině žila také liška Zrzka. Ta však byla moc líná na to, aby se o něco starala. Týden nejedla, zhubla, pak šla k zajíčkovi Hopsalkovi.
…
Byl jednou jeden bagr, který každý den pracoval. Pracoval na stavbě, kde byla špína a prach, proto jej každý den navečer umývali. Když večer lidé chodili domů, obdivovali jeho krásný žlutý lesk zářící v podvečerním sluníčku.
„Koukněte, jak je krásný!“ vzdychali lidé.
…
Zimou zkřehlý zajíček, opustil svůj hájiček. Byl ještě tak maličký, rostl bez své matičky.
Neznámou on cestou vyšel, něco na zub hledat si šel. Zpočátku byl samý smích, obdivoval padlý sníh.
Hledal pole se zelíčkem, s jiným potkal se zajíčkem. Ten mu řekl:
„Zajíci? Co máš ve své palici? Kdepak zelí v zimě v poli?“
zajíčka to tuze bolí, měl na zelí velkou chuť, šel ho hledat, buď jak buď!
Sníh však všechna pole zavál, zajíc dělal proto kravál! Pláče, kvičí, bolí bříško, tak se těšil na zelíčko!
Zajíc cítí velký hlad, venku zima, mráz a chlad! Svoje pacičky má zkřehlé, náhle vidí cosi vedle!
…
Žila, byla v lese zvířátka. Blížila se zima a zvířátka si musela obstarat potravu. Veverky sháněly oříšky, myšky zrníčka obilí, ježek si do pelíšku nosil listí, když náhle uviděl zajíčka, jak si leží v trávě.
„Zajíčku, zajíčku, vstávej, pojď s námi hledat potravu na zimu,“ volal ježek.
Ale zajíček jen netečně zvedl oči a pravil: „Na co potravu? Já mám času dost. Dokud tu zima není, nic nepotřebuji.“ Zajíček sklopil hlavu a spal dál.
Večer zafoukal studený vítr a přinesl první sněhové vločky.
Starostlivý jelen si všiml zajíčka.
…
Byl krásný barevný podzim. Všechna zvířátka už byla docela unavená, a tak není divu, že se i těšila na zimní spánek. Ale ještě před tím, než se uloží ke spánku, si musí nasbírat co nejvíce potravy, aby přes zimu neměla hlad.
Jedním takovým pracovitým zvířátkem byla i veverka Terka. Skákala z větve na větev a sbírala oříšky. Ale najednou se jí sesmekla nožička a Terka spadla na zem. Naštěstí se jí nic nestalo, jenom si pochroumala nožku. Veverka Terka byla smutná, věděla, že už si další zásoby na zimu neudělá, že už nebude moci skákat po stromech.
…
Byla jedna chaloupka u lesa a v ní bydlel drvoštěp se svou zlou ženou a macechou jeho dětí – Jeníčkem a Mařenkou.
Drvoštěpova rodina byla chudá a brzy neměla téměř co jíst. To se nelíbilo hlavně maceše, a tak jednoho dne spustila: „Čtyři se tu neuživíme, půjdeme zítra do lesa a děti tam necháme.“ Drvoštěp nechtěl, ale macecha do něj tak dlouho hučela, až ho udolala. Jenže nevěděli, že to všechno slyšel Jeníček s Mařenkou. Mařenka se zoufale rozplakala, ale Jeníček dostal nápad. …
